Uplakaná okna.

Sigismund Bouška

Uplakaná okna.
Jen šerých štítů stín, střech křivolakou změť a okna maličká, jež sešlá drží zeď, jest vše, co z okna vidím klášterního. Výš nade dvůr jen sporá trčí sněť, vše do stínu se noří večerního. A přece rád se dívám v divný stesk těch holých zdí, v nichž jak by oral blesk, tak zbrázděny jsou, jako starce vrásky, v těch oknech matný, šedý plane lesk, jak v oku žebrákově touha lásky. A mrtvo v nich. Kdo bydlí v domech těch? Mně zdá se někdy, že tam škytl vzdech a časem nemluvně mi do snů pláče, jak smrti stín by kolem stavil běh a věčným spánkem dotknul by se spáče. Kdo bydlí tam? Zda láska vzájemná ty lidi pojí? oběť příjemná z jich krbu zda se nese k trůnu Pána? A odpověď v tom tichu tajemná: jsou mnohým deštěm okna uplakaná. 1890
21