Syn horníkův.

Syn horníkův. (Svému otci.)
Jsem ze starého, hornického rodu; toť šlechta práce, na kterou jsem hrdý, můj děd a praděd v hojném potu brodu již v Kutné Hoře kámen trhal tvrdý. Já na kolébce usmíval se ze sna, když otec v noci moje zlíbal líce, než pojala jej dolů jáma děsná, v níž pracujících bylo na tisíce. A v poledne jsem přede dveřmi čekal a ulicí se díval v srdce tluku, šat otce špinavý mě nepolekal, a zčernalou jsem líbával mu ruku. To život trudný pro chleba byl skývu, víc v temnu země nežli v denním světle, já rostl v hocha, sílil ku podivu, a otec děl, mé hladě vlasy světlé: „Jdi, studuj, to je vše, co dát ti mohu, jsem chud, ty úděl lepší měj a větší, jdi, vlasti svojí služ a svému Bohu, pros za mne též, neb žiju v nebezpečí.“ 37 Teď po letech jsem přijel do Příbrami: můj otec raněn polomrtvý leží, jej z dýmů, kouřů vyvezli ven z jámy, a z hlavy drahé potůčkem krev běží. V tmu jedovatých výparů a plynů své pro soudruhy v peklo jámy spěchal a nepomyslil: Snad v té výhni zhynu – svůj život že tam málem za ně nechal. Tož hrdost náhle pronikla mě svatá, když v šatě kněze, v šatě řeholníka, co ruka moje v jeho byla spjata, jsem sedl k loži práce mučedníkamučedníka. A v svaté úctě líbal jsem mu tváře a hleděl k otci jako k svému vzoru a druhý den, hned za červánků záře jsem na modlitbách na Svatou spěl Horu. 1892
38