Jsem ze starého, hornického rodu;
toť šlechta práce, na kterou jsem hrdý,
můj děd a praděd v hojném potu brodu
již v Kutné Hoře kámen trhal tvrdý.
Já na kolébce usmíval se ze sna,
když otec v noci moje zlíbal líce,
než pojala jej dolů jáma děsná,
v níž pracujících bylo na tisíce.
A v poledne jsem přede dveřmi čekal
a ulicí se díval v srdce tluku,
šat otce špinavý mě nepolekal,
a zčernalou jsem líbával mu ruku.
To život trudný pro chleba byl skývu,
víc v temnu země nežli v denním světle,
já rostl v hocha, sílil ku podivu,
a otec děl, mé hladě vlasy světlé:
„Jdi, studuj, to je vše, co dát ti mohu,
jsem chud, ty úděl lepší měj a větší,
jdi, vlasti svojí služ a svému Bohu,
pros za mne též, neb žiju v nebezpečí.“
Teď po letech jsem přijel do Příbrami:
můj otec raněn polomrtvý leží,
jej z dýmů, kouřů vyvezli ven z jámy,
a z hlavy drahé potůčkem krev běží.
V tmu jedovatých výparů a plynů
své pro soudruhy v peklo jámy spěchal
a nepomyslil: Snad v té výhni zhynu –
svůj život že tam málem za ně nechal.
Tož hrdost náhle pronikla mě svatá,
když v šatě kněze, v šatě řeholníka,
co ruka moje v jeho byla spjata,
jsem sedl k loži práce mučedníka.
A v svaté úctě líbal jsem mu tváře
a hleděl k otci jako k svému vzoru
a druhý den, hned za červánků záře
jsem na modlitbách na Svatou spěl Horu.