Puklý zvon.

Puklý zvon. P. Methoději Laudínovi O. S. B.
Přišel večer a s ním Anděl Páně. Zatmělo se trojí pásmo hor, světlo mizí kamsi za obzor, temnomodrý tmí se titán Bor, kouří chaloupky a voní stráně. Vyšel kostelník, bos, v ruce klíče. Šedou hlavu jako bílý dým sklání k zemi, kráčí ku dveřím, horský chrám hor ztmělým údolím kde se šeří, věž svou k nebi týče. Zmlkly stavy; tkalci venku sedí v nedbalkách jen, v sdílném hovoru – – Tmí se, hvězdy mžikly v prostoru, cvrčci časem spustí ve sboru – – – Mlknou otázky i odpovědi. V dumné ticho toho svatvečera s věže volá starý, známý zvon – – Kdo to stená? Bože, je to on? co ten nářek, co ten pláč a ston? Je to on, jenž hlaholil tak včera? 46 Všude živo! Přeplněny prahy. Cos se stalo, co všech ruší klid, novinu tu nelze pochopit, jež ten tichý, horský bouří lid: Pukl zvon! Náš zvon! O milý, drahý! Celá ves je venku, ruce spjaty. Srdce zvonu chví se bolestí, každá rána slábne, – zachřestí, už jen šeptá – – Jaké neštěstí! Všecky chaty jsou tím bolem jaty. Jak to pláče! zmírá, už se loučí – – Ne, to nelze více poslouchat, to již bolí, chce to srdce rvát; i ten zvon, ten musí umírat! Ba, je živ, svou duši odporoučí – – Dolkal zvon a všickni oddechnuli. „Chudák!“ slzu utřel kostelník, „Byl to zvon! ten nějak do hor křik’, naše chlouba! – Kdež je pamětník, když ho tenkrát vzhůru vytáhnuli!“ „Svatý Václav!“ našich hor byl duší! Češi v Prusku až ho slyšeli, když se rozkolébal v neděli, volal na mši plný veselí. Ba, to srdce slyšeli i hluší! 47 A když bouře třeskla v naše hory, kohout v chatu sedl červený, kterak zahřměl, jako raněný, volal, nutil hasit plameny, že až kolem zatrnuly bory. Dnes je puklý! S Bohem, starý brachu! Ba, jak bratra míval jsem tě rád, ty bys mohl mnoho povídat, tobě jsem si steskl kolikrát, a tys řekl vždycky: „Neměj strachu!“ Zvoník zmlkl, a lid shluklý mráčkem zas se tratí do chat omšených. Teď je smutno. Zvonit byl by hřích; mrtvý mlčí, navždy, navždy tich. Anděl Páně zvoní umíráčkem. – – 1895 48