Přišel večer a s ním Anděl Páně.
Zatmělo se trojí pásmo hor,
světlo mizí kamsi za obzor,
temnomodrý tmí se titán Bor,
kouří chaloupky a voní stráně.
Vyšel kostelník, bos, v ruce klíče.
Šedou hlavu jako bílý dým
sklání k zemi, kráčí ku dveřím,
horský chrám hor ztmělým údolím
kde se šeří, věž svou k nebi týče.
Zmlkly stavy; tkalci venku sedí
v nedbalkách jen, v sdílném hovoru – –
Tmí se, hvězdy mžikly v prostoru,
cvrčci časem spustí ve sboru – – –
Mlknou otázky i odpovědi.
V dumné ticho toho svatvečera
s věže volá starý, známý zvon – –
Kdo to stená? Bože, je to on?
co ten nářek, co ten pláč a ston?
Je to on, jenž hlaholil tak včera?
Všude živo! Přeplněny prahy.
Cos se stalo, co všech ruší klid,
novinu tu nelze pochopit,
jež ten tichý, horský bouří lid:
Pukl zvon! Náš zvon! O milý, drahý!
Celá ves je venku, ruce spjaty.
Srdce zvonu chví se bolestí,
každá rána slábne, – zachřestí,
už jen šeptá – – Jaké neštěstí!
Všecky chaty jsou tím bolem jaty.
Jak to pláče! zmírá, už se loučí – –
Ne, to nelze více poslouchat,
to již bolí, chce to srdce rvát;
i ten zvon, ten musí umírat!
Ba, je živ, svou duši odporoučí – –
Dolkal zvon a všickni oddechnuli.
„Chudák!“ slzu utřel kostelník,
„Byl to zvon! ten nějak do hor křik’,
naše chlouba! – Kdež je pamětník,
když ho tenkrát vzhůru vytáhnuli!“
„Svatý Václav!“ našich hor byl duší!
Češi v Prusku až ho slyšeli,
když se rozkolébal v neděli,
volal na mši plný veselí.
Ba, to srdce slyšeli i hluší!
A když bouře třeskla v naše hory,
kohout v chatu sedl červený,
kterak zahřměl, jako raněný,
volal, nutil hasit plameny,
že až kolem zatrnuly bory.
Dnes je puklý! S Bohem, starý brachu!
Ba, jak bratra míval jsem tě rád,
ty bys mohl mnoho povídat,
tobě jsem si steskl kolikrát,
a tys řekl vždycky: „Neměj strachu!“
Zvoník zmlkl, a lid shluklý mráčkem
zas se tratí do chat omšených.
Teď je smutno. Zvonit byl by hřích;
mrtvý mlčí, navždy, navždy tich.
Anděl Páně zvoní umíráčkem. – –