Wittenberg podřimuje
a v křivých ulic šer
prach sněžný poletuje
v dušiček svatvečer.
Ku chrámu od kláštera
postava kráčí sem,
noří se mocně z šera,
skráň spjata těžkým snem.
Však jistota plá v oku
a síla v paži tkví
a neústupnost v kroku,
jež vede k vítězství.
Má v ruce bílou blánu;
tam v těžkém boji psal,
čím proti Vatikánu
posvátným ohněm vzplál.
Má v ruce blánu bílou,
na chrámu dvéře teď
přibíjí s vírou, silou
thes devadesát pět.
I vyndá ze záňadří
mohutný první hřeb:
„Ty papeži se zadři
jak žhavý osten v leb!“
A vyndává hřeb druhý
a bled je ve tváři:
„Vím, v srdci zápas tuhý
ty vznítíš v císaři!“
A vyndavá hřeb třetí
a buší kladivem,
a temné rány letí
dál v třesku dunivém.
Ta lhostejnému panstvu,
ta v kněžské pýchy stan,
a celém po křesťanstvu
zní mocný hrom těch ran.
„Tak přibili tě, Kriste,
a zas tě přibíjí,
však svědomí mé čisté
se strachem nesvíjí.
„Bůh pevný val můj!“ lidem
říš tvou chci získat zpět
a tak přibíjím s klidem
thes devadesát pět.“
A rány duní temně
a městem letí dál,
jak chvěla by se země,
když ořů hřímá cval;
a tušila zlé bouře
a zbraní třesk a hvizd
a v mhách jak v sloupech kouře
se třásla jako list.
A rány světem letí,
zní v zvonů klekání
a jdou si ve zápětí
jak děsné hřímání.
Je hlásný s hrůzou slyší
na věže cimbuří,
mnich ve své cely tiši
skráň chmurnou zachmuří.
Však nikdo, nikdo neví,
kam jdou a odkud zní,
jen bouře tuší řevy,
cos jak zpěv pohřební,
při jehož zvuku chýlí
se ve hrob starý svět –
Plá s dveří v tmu list bílý:
thes devadesát pět.