Vánoční svatý nastal čas,
mráz, plno sněhu tu leží –
ve klidu spějí tichý sen
zvony tam v kostelní věži.
Hvězdičky planou na nebi,
divná noc, velká a svatá –
k zemi se snáší andělé,
půlnoční chvíle již chvátá.
Na zemi, nebi jedna zář,
zvony se pohnuly v snění;
nejmladší k druhým promluvil:
„Z dáli sem zaznívá pění,
pastýřské písně znějí sem,
dětiček plesavé hlasy,
zdá se mi, slyším varhan zvuk –
co se to děje tam asi?“
Pohnul svým srdcem starý zvon:
„Dlím věky dlouhé již tady,
nic tak mou duší nechvěje,
jak dnešní noc plná vnady.
Nikdy tak rád v kraj nevolám,
v nižádnou dobu, čas roční,
jako dnes, milí druhové,
v posvátnou chvíli tu noční.
Nebe se zemi otvírá,
země se k nebesům tulí,
Bůh Otec žehná laskavě
lidem a dobré jich vůli;
jásot zní k nebes výšinám:
zrodil se Boha syn vlastní –
svět plný blaha, radosti jest,
a všickni lidé jsou šťastní.“
Sotva že zvon tak domluvil,
zvoník se ku věži blíží,
libě se dneska usmívá,
ač mnohá leta ho tíží.
Šedivou hlavu vzhůru má,
jindy ji ku prsoum kloní,
z celého roku nejraděj
zvoník dnes v půlnoci zvoní.
Za chvíli zvony hlaholem
zvoní do celého kraje,
zpívá to, jásá radostně,
hučí a duní to, hraje;
hlahol ten padá do srdce,
lásku a mír, radosť značí,
plesají dítky nevinné
a starým je věru až k pláči.
Jásot zní k nebes výšinám,
zrodil se Boha syn vlastní –
svět plný blaha, radosti jest,
a všichni lidé jsou šťastní.