O. Březinovi.

Sigismund Bouška

O. Březinovi. I.
V zahradách duše své chodím s Tebou, můj drahý, pomalu, tiše, bratři dva, ruku v ruce, jedno nám svítí toužené, svaté Slunce, jeden nám úsměv neznámý blaží ústa, jedním nám tempem veliké bije Srdce! Branami smyslů dychtivá duše ven se řítí – – V tisíci tvarech Věčno k nám mluví kolem, jedno a totéž v tisíci zrcadlech září – – Jaké to štěstí chápati všecko kolem, blaženost závratná: v Umění mluvit s Bohem, cítíš tu rozkoš tvoření, svatost Tvůrce! O málo menší Andělů lidi stvořil – – Bolesti sladká: lámati pouta času, mávati křídly za meze prostoru v dálky, na prahu Věčna mříti a rodit se znova, u nohou Tvůrce cítit se Jeho tvorem! Sigismund Bouška 1896
[109]
II.
Čtu tvoje verše: Duše vzhůru stoupá a vesmír zalil mě svým vlněním, vždy výš a výše... nebes báň se houpá, a k věčna hodům zve mě zvoněním. Již v modré mlze celý svět se koupá a mizí v hloubi tichým ztajením, čas, prostor zmizel, duše stále stoupá, jen Bůh k ní mluví smrti znamením. Dvě křídla duše v Minulé i Příští mně vzrostla divem v dechu věčnosti, mé světské sny se pádem v hloubi tříští. Mne závrať jímá, tuším Boha v blízku – a padám. Pomoc! – Náhle s radostí tě zřím a živnu v ruky tvojí stisku. 1896
110