Mé péro.

Mé péro. K. D. Lutinovu.
Když Helena v té smutné země klínu kříž svatý, hřeby našla na Hoře, tu z hřebu jednoho pak Konstantinu dá ukovati uzdu pro oře, by v boji byla štítem její synu. Já z toho hřebu kuji svoje péro, mně rozžhaví jej Boží lásky žár, ať kolem mne je mráz a chmurné šero, mé nadšení již kladiva má tvar! A první rána vášně těla kruší a druhá ničí touhu mamony, a třetí hubí pýchu, zkázu duší, tři pekelného šatu zápony. Ó svatý žáre, nikdy nehasnoucí, jenž Boží milosti nám pečeš chléb, máš od Kristovy krve barvu vroucí, jež smáčela mu otrněnou leb. V tom plameni své všecky hříchy pálím, v tom plameni tvůj, Kriste, žhavím hřeb, již slzou lítosti své zraky kalím, sten kladiva zní slovem modliteb. 116 Buš, kladivo mé, do tohoto hřebu, až změkne, ostrých pozbude svých hran, jen buš a nedbej potupného šklebu, však učenníka také chválí Pán! Aj, z výhně lásky Kristovy již beru to péro ven, je zkalí Krista krev, a není rovného teď mému péru, hle, jeho zvuk je nebes svatý zpěv! Ó Kriste, uč mě, nehodného žáka, ó Kriste, uč mě tímto pérem psát, ač chvím se bázní, přece mě to láká, tím pérem tebe v básni opěvat! – Buď bleskem již, hle, jak se kolem smráká! 1894
117