Felibrové.
Staré, hrdé, volné plémě
poslední má život v nás,
felibři když padnou, země
padne a s ní národ v ráz.
Číše svatá,
vrchovatá,
v proudů bystřinách
lij ve vlnách
nám v duši vzmach
a sílu do povah!
(Z písně felibrů.)
Tak s lidem srůst, tak býti jeho mízou
i jeho kořenem!
brát sílu z něho, zpět ji vlévat ryzou,
být rosou, plamenem!
Své písně slýchat na rtech všeho lidu
i z prosby žebráka,
jak cikáda pět štěstí své i bídu,
a zříti v oblaka,
žít v písni své, tou čistá světit čela,
třít pyšná popelcem,
a mřít a snít: má píseň nezemřela,
a zůstat umělcem!
Ó,Ó u nás není pro felibry půdy,
máť jiné slunce Jih,
mráz, chladný vítr dýchá v naše hrudy,
a na rtech hasne smích.
87
Vždyť u nás pěvec dosud podivínem,
jej trpí pouze dav,
a chce-li zjařit umění se vínem,
má pár jen věrných hlav.
Vždyť u nás hrstka umělců se tříští,
a závist – to je chlad,
my v zmatku zříme v temné doby příští,
náš pustne vinohrad.
Jak jinak v zemi barvínku a Číše,
tam Mistral zvedá Číš,
ten otcem všech, onť králem volné říše,
toť Umění je říš!
1896
88