Josef Manes.
Můj miláčku! vše, co z tvé vyšlo ruky,
tak jemné, úchvatné,
a vše tvé bídy posvěcují muky,
vše tak mi posvátné!
Tvář tvoje hledí denně na mém stolku,
mé všecky blaží sny,
a silen jsem v tom divuhodném spolku,
jak pupen za vesny.
Byls v pravdě geniem, a cítím jasně,
že není většího,
že co jsi kreslil, mistra byly básně,
že není sladšího!
Svou všecku sílu z našeho vzal’s lidu,
a světil jeho typ,
ty zušlechtil jsi všecko: dobro, bídu,
a všecko viděl’s líp.
Tvé zlaté srdce v každé kresbě zvučí,
je slyším ztlumené,
to obdivu mne velikému učí
k tvé řeči nadšené.
104
Ti bohatýři vybájené doby,
to tvé jsou ideje,
byl’s šlechetným a svět byl plný zloby,
jenž velkým nepřeje!
A stejnou lásku měl jsi se mnou: děti,
já líbat tě je zřím,
zřím v šílenství tě zvolna krváceti,
tam v dáli! tam je Řím.
1896
105