Jdu cizí krajinou v podzimním odpoledni,
kde jen let plachých vran tě časem vyruší.
Kraj chudý, vymřelý, tak jednotvárně všední –
mha padá na cestu a smutek na duši.
V té prázdné samotě, kam oko hledí, zří jen
ztracený světa kout, jenž ničím nevábí:
stráň, úvoz rozrytý, kde zádumčivý říjen
své mlhy rozvěsil na smutné jeřáby.
Mhou podél úvozu se po svahu pne nízký
a chudý, řídký les, na jehož pokraji,
vyběhlém v mýtinu, i roztroušené břízky
pni mladě světlými se v mlze bělají.
Rozrytá kolej se v ty mlhy plazí. Jak tu
je ticho! Nasloucháš – chvílemi jak by sem
zvuk cepů zaletěl v nevyrovnaném taktu
odněkud z vesnice, ukryté za lesem.
Teď ani ohlas ten již k tobě nedoletí,
je ticho... Kráčíš dál – a hle, tu na stráni
zaplane ohníček. A vidíš hrstku dětí,
jen stíny ve mlze, jež všechno zaclání.
Ohníček po zemi se rozrůstá a šíří,
tu dýmem zdoláván zas jasně plápolá
stem drobných plaménků, jak chytá nať a pýří,
jež chlapci nanesli z těch polí dokola.
Uniknuv plameni, dál vlnou táhlou, měkkou
se plouží po svahu modravě bílý dým –
a vůně bramborů, jež chlapci si tu pekou,
jak pozdrav z mladosti se nese krajem tím.
Jak sama mladost má by mluvila tu ke mně,
teď zas ji poznávám po dlouhých letech ztrát –
z těch zaoraných brázd, z té živné, siré země
zas cítíš její dech kol svého čela vlát.
A hledíš v zasnění, obrázky duší jdou ti
již dávno vybledlé, a každý jinaký –
mně jest jak onomu, jenž z daleké šel pouti
a z dálky uviděl dým rodné Ithaky.
A všecka mladost má odněkud z mlhy, ze tmy
se noří zjasněna a kouzlem omámí –
můj bože, pravda-li, že byli jsme kdys dětmi,
že celý život náš byl teprv před námi?
A všecka mladost má, mé Ithaky lesk smavý
ze zašlých vzpomínek se krásou osvětlí,
zřím sebe dítětem, zřím jiné dětské hlavy –
hle, dávné vzpomínky jak divem rozkvetly.
A vidím širý kraj pod Kozákovem – noří
se zrak můj v obraz ten, jak rozvíjí se dál
od Sněžky ke Troskám, Řip vidím, Středohoří,
Bezdězy s Ještědem – a já jsem všeho král.
Zřím cestu ke škole do Radostína, po ní
sychrovskou oborou jdou s taškou po boku –
a ptáci zpívají mně vstříc, a srnky honí
se dole pod zámkem a běží k potoku.
Je jaro, po slunné jdu pasece, a včelky
kol bzučí, voní vzduch, kukačka ozve se,
vlak jede k tunelu... až jednou budu velký,
do dálky, do dálky mne světem zanese...
A na jahody jdu, ke dřevěnému mostu
nad roklí – o každém tu hnízdě všude vím.
A hle, ta vyhlídka – až jednou povyrostu,
zde nedobytný hrad si, možná, vystavím.
A sedím ve škole, tam učitel náš – světlá
mu paměť! – mluví k nám... a chví se jeho hlas,
ta naše česká zem jak slávou kdysi kvetla,
na Bílé Hoře jak den české slávy zhas.
A slovem vzníceným nám Jana Žižku kreslí,
i Chelčického pak i Husa vzpomíná,
jak císařův měl glejt, jak hranici proň snesli,
i Mistrův popel jak byl vmeten do Rýna...
I dobu Jungmannův a Dobrovských nám líčí,
i ranní červánky po dlouhé době té,
a jak tu k životu vše znovu divem klíčí,
co živořilo jen za mdloby staleté.
Mne mezi knihy své sám vedl, a co vhod mi,
mně s láskou vybíral, jak já jsem s láskou čet’ –
vždy dlouho sníval jsem nad knihami, až do tmy –
ach, o čem, o čem jsem to snil za oněch let?
Pak slavný přišel den, v radostně krásné době,
den, zlatě vyrytý v mou paměť, přeblahý,
kde velké Divadlo zakládal Národ sobě
a kdy jsem s tatínkem jel prvně do Prahy...
A znovu vracím se, vším rozrušen a zmaten,
co v Praze viděl jsem – a, hlavu plnou dum,
vzpomínám na Prahu, na prapory a na ten
shon lidí, na Riegra, jak mluví k zástupům...
A zas tak ticho kol a jsem zas na vsi doma,
zas chodím oborou, jdu do školy i z ní,
ta cesta codenní, tak známá, povědomá –
šum pražských slavností mně stále v duši zní.
Dál po dni míjí den, a v srdci touha pálí,
zas Prahu uvidět... Vždy o ní blouzním jen,
sním, toužím, vzpomínám, k té zašeřené dáli
vždy znovu dívám se, vzpomínkou opájen.
A vždy ten rodný kraj přede mnou v kráse leží,
ten pohled v daleko, v dál širou, bez mezí:
lipové aleje, park se zámeckou věží,
dumavý Ještěd, Řip i oba Bezdězy...
Kozákov s Fridštejnem, a Kozích hřbetů tesy,
a v dálce modravý pás krkonošských hor,
jizerská rovina i hruboskalské lesy
s obrysem Trosek, jak se tyčí nad obzor.
Vsi, města, dědiny, luk, polí širé lány,
jak odtud vídám vás po obzor daleký,
vy kraje předrahé, ó, buďte požehnány,
vždy štěstí, mír a zdar buď s vámi na věky!
Svou krásou zkrášlily jste dětská moje léta,
vždy zjasnívaly jste i jinošský můj věk,
k vám vděčně mysl má vždy znovu pozalétá
pro něhu zapadlých, mně drahých vzpomínek!
Jsem znovu malý hoch, když na prostydlé zemi
ty dětské ohníčky kdys v podzim zaplály
na lánech požatých – a co vše zdává se mi
při pohledu v ten dým, jak zniká do dáli!
A kdys ten jarní den, kdy kraj se ztápí v šeru,
v ten konec alejí nás dětí zástup táh’,
když rozhořely se v setmělém podvečeru
filipojakubském ty ohně na horách.
Kraj tmí se, pojednou světélko kdesi kmitne,
ve vzduchu zakrouží a rudě zajiskří –
a stále zjevují se nové body třpytné,
na Troskách, k Valdštýnu, na Mužském, na Vyskři...
Kolkolem světla ta se rozhoří a planou
a září tu i tam – a již jich sta a sta
zaplane po kopcích, a Máji v uvítanou
řad ohňů planoucích se dále rozrůstá...
Vy ohně pohaslé, při nichžto kdys my děti
jsme zřely v zasnění do vašich plamenů,
hle, teď, kdy podzim již nad hlavou mojí letí,
na vše to zapadlé jak rád si vzpomenu!
A život pomalu již dočtená je kniha –
až dočtem do konce, vše zahalí se tmou.
Je podzim... vzpomínka jen maně přišlá stíhá
kdes v nenávratno tam zapadlou mladost mou.
Zhas’ dětský ohníček – kam zrak se dívá – zří jen
zamlklou krajinu, jež ničím nevábí:
kraj smutný, oněmlý, kde zasmušilý říjen
své mlhy rozvěsil na smutné jeřáby...