VZPOMÍNKA
Měkce padá bílý sníh
tichem rolničky jen zvoní,
zimní večer padá k zemi.
Vyjeli jsme na saních,
letí dvojspřež vašich koní,
Eldemi a Eldelemi.
Ticho, ticho dokola –
proč ta upomínka, kdo ví,
ani z mysli nejde mi?
To, jak časem zavolá
hlas váš měkký, sametový:
– Eldelemi! – Eldemi!
Krajem táhne bílý mráz,
a nad pláně zasněžené
stín se plouží, teskný, němý.
Tiše sedím vedle vás,
o závod se s vichrem žene
Eldemi a Eldelemi.
Z dálky slyšet klekání...
Zasněžené, bílé chatky
jako dětské Betlémy
66
zakmitly se po stráni.
Hudbou zní ten hlas váš sladký:
– Eldelemi! – Eldemi!
Ohlédnou se po hlase –
a hle, tam již ve tmě stromů
za modříny, za jedlemi
dům váš v parku bělá se...
Princeznu svou vezou domů
Eldemi a Eldelemi.
Princezno té pohádky,
mnohé zatím život odnes,
vše tak dávným zdá se mi,
ale hlas váš přesladký
ve vzpomínkách zní mi podnes:
– Eldelemi! – Eldemi!
67