PROSLOV
KE SJEZDU RODÁKŮ NYMBURSKÝCH ROKU 1910
Jdou první dnové jeseně a s nimi
mlhavé tuchy blížící se zimy...
Však do snů, jimž se marně srdce brání,
i mnohá luzná vzpomínka se vplétá
na chvíle zapadlé – sen letí skrání,
vzpomínka plachá na zašlé dny léta
i jara dávno minulého... Zbyla
tam na dně duše plná světla, krásy
vzpomínka mnohá luzná, srdci milá,
a poznovu teď k životu se hlásí.
A hle, tak rovněž, když se přiblížila
i naše jeseň, vzpomeneme rádi
na vlastní jaro své, na vlastní mládí,
na mladost předrahou a zašlou kdesi
v těch vlnách života... A v srdci znova
se ozvou dávné touhy, mladé plesy
a vůně dávno zašlé... znovu čas ten
před zrakem táhne, kdy je člověk šťasten
a mlád, a mladá hruď když v nitru chová
sta luzných nadějí i s kouzly těmi,
kdy v srdce vejde první láska čistá
a mladý volný duch se k letu chystá
72
a nedočkavě mává perutěmi,
v nichž bujnou, hrdou, orlí sílu tuší...
A rád si vzpomíná svých mladých druhů,
a drahé upomínky táhnou duší,
i touha, třeba pouze na den krátký
v to mládí zapadlé se vrátit zpátky
a srdcem okřáti v tom čarokruhu
vzpomínek nejdražších... Šla léta dlouhá,
sen mnohý zašel v žití pestrém shluku –
a srdce náhle zchvátí žhavá touha,
v kraj mladosti se vrátit, stisknout ruku
těm všem, kdož s vámi v dobách, prchlých záhy,
svá křídla rozpínali v rozlet smělý –
spěl každý jinam, různé byly dráhy,
ne k cíli jednomu všem osud velí.
Tak přišli jste v kraj rodný, drahý, známý
tak srdci vašemu, v ten kraj, kde s vámi
šla druhdy mladost vaše. Mladost onu
jste spěli pozdravit a z blízka, z dáli
jste přišli, abyste v tom žití shonu
vzpomínkou srdci milou pookřáli.
Ó, kéž, ó, kéž z vás každý našel tady
s mladostí svou i onen zápal mladý,
ten plný obří, činorodé síly,
jež mladosti je nejkrásnějším darem!
Ať za různými třeba jdete cíli –
73
k rodnému kraji láska vždy nechť zdarem
ověnčí vaši práci, každou píli,
jež nejkrásnější posvěcena snahou:
Vše pro tu naši domovinu drahou!
74