Na ten večer vzpomínám si, jakoby to bylo dneska.
V Sychrově to bylo, doma, v oboru mne svedla stezka
a jak šel jsem, suché listí snášelo se k vlhké zemi,
nebem honila se mračna, vítr kvílel haluzemi,
kolem truchlo, smutno bylo a v mém srdci také tak.
Ach, mně tenkrát smutno bylo, zamyšlen jsem chýlil hlavu,
kdesi v dálce ozýval se jednotvárný hukot splavu
a v tom větru, jenž kol úpěl jako v poušti kolem Leara,
já jsem cítil, jak mi cosi tvrdou rukou srdce svírá –
vzpomínka to trudná byla, chladná, ostrá jako mráz.
A jak sám dnes šel jsem tady, kudy dřív jsem často chodil,
jakoby mi na dno duše někdo těžký kámen hodil,
a já pro to byl bych šílel, co kdy bylo a víc není,
a já měl v tom srdci bolest, hoře, lítost opuštění,
lítost pro všecko, co bylo, pro všecko, co bude dál.
A ta všecka stará bolest najednou se slila ve mně,
a v tom vichru, jenž kol stenal, a ten splav jak hučel temně,
já jsem used' na lavičku, na tu, jež mi drahou byla
pro to, že tam v letní večer seděla kdys moje milá,
kterou tenkrát, ach to dávno, kterou tenkrát měl jsem rád.
A já vzpomínal jsem na ni, myslil na svůj život celý,
vzpomínal jsem na ty květy, jež mi v srdci vypučely,
vzpomínal jsem na ty oči, jež mi lásku lhaly kdysi,
vzpomínal jsem na tu lásku, kterou jsme tu slíbili si,
vzpomínal jsem na ty květy, které zatím povadly.
Vzpomínal jsem, jak ten život letí kolem prázdně, hluše,
vzpomínal jsem na ty písně, jež jsem skládal v mukách duše,
vzpomínal jsem na ty chvíle, kdy mi slzy v očích stály,
kdy bludička slávy, která mladou duši kdysi šálí,
zhasne ve tmách pochybností, zápasů a trudů zlých.
Vzpomínal jsem na své drahé, kteří měli mne tak rádi
a hleděli s bázní na to, jak ta bludička mne svádí,
s bolestí jsem na to myslil, jak i k nim vždy málo sdílný
opustil jsem drahé doma, z otcovy jsem ušel dílny
a sám v sebe uzavřený, šel jsem za svou bludičkou.
Vzpomínal jsem na svou matku, její žal i starost o mne,
až mi jednou z illusí těch drsný život oči promne,
že snad v pláči poznám třeba jednou v stáří pozdní době,
že mne zklamala má víra, že jsem klamal se sám v sobě,
že mír duše své i její utratil jsem – nadarmo...
Vzpomínal jsem na ty chvíle, kdy mne pocit bázně chvátil,
kdy bych rád, tak rád byl tiše kající se domů vrátil,
kdy sám sobě nevěřil jsem, že mi peruť k letu stačí,
srdce touží výš, však bída, bída zlá tě k zemi tlačí
a tvá peruť zkrvácená vzletět, vzletět nemůže...
Vzpomínal jsem na ty touhy, jež mi hřály duši mladou,
než se do ní pochybnosti, beznaděje muky vkradou,
vzpomínal jsem na zápasy, na ta všecka muka hrozná,
kdy bys nad sebou sám zoufal a kdy člověk v hoři pozná,
že ten výkřik v jeho duši nikdo v světě neslyší...
Vzpomínal jsem na ty chvíle, kdy tě zmalátnělost chvátí
a kdy nikdo v světě celém vlídně ruky nepodá ti,
kdy tvá bolest, kdy tvé touhy, pochybnosti tvé a boje,
kdy to všecko všemu světu lhostejno, Ó lhostejno je,
nikdo tebe neposílí, nikdo v tebe nevěří...
Vzpomínal jsem, drahá matka že je mrtva, mrtva zatím,
nežli velké její hoře velkou, vděčnou láskou splatím,
mrtva dřív, než směl jsem říci, co jsem jenom srdcem chápal,
že přec není ve mně ztracen horoucí a čistý zápal,
který jako svatý oheň hoří v prsou básníka...
A já byl bych za tou drahou šílen volal v prázdno věku...
A v té chvíli zlítostnění, v šíleném tom vichru jeku
já jsem cítil, jak mi kdesi na dně duše báseň vzrůstá,
ruka má ji letmo psala, maně šeptala ji ústa,
říkal jsem ji nahlas větru, jenž ji zanes' bůh ví kam.
Zdálo se mi, že je život poušť tak smutná, prázdná, holá
a že někdo na té poušti zoufanlivým hlasem volá
a že zoufalý ten výkřik člověka, jenž trpí, strádá,
je jak nikým neslyšená s přírodou i bohem váda,
protest, který marně bije na zavřená nebesa.
Zdálo se mi, že v té chvíli udusí mne žití jarmo,
že zde trpí každý z lidí a že každý trpí darmo
a že život bez účele v hluchou propast věků letí
a že člověk není více než vteřina v tisícletí,
zrnko písku na dně moře, prášek na dně propastí.
A v ten prostor beze hrází, do věčnosti, v moře časů
jeho volání tak teskné ztrácelo se bez ohlasu,
já jsem slyšel někde v duši, jak ten výkřik zní a hyne,
výkřik, který bez ozvěny zajde v noci nehostinné,
výkřik, který k světlu touží a sám zajde v temnotách.
A ta bolest ze života a ta věčná k světlu touha,
smutek, který srdce tíží, i vzdor, jenž se všemu rouhá,
vše to letělo mi čelem, vše jsem tenkrát v duši prožil –
a v té chvíli rozervání úvodní jsem báseň složil
ke své první knize veršů, k Ztracenému volání...
A já v bolesti a vzdoru jsem ty smutné sloky skládal,
já se s někým o svůj život, o svou smrt se s někým hádal,
a jak vítr kolem úpěl, zdálo se mi v oné chvíli,
že mi v prsou srdce puká a že hlava moje šílí
a že hlasně vzkřiknout musím úzkostí v těch samotách.
A jak báseň rostla ve mně, jak jsem verše v sloku uvil,
já tu báseň větru říkal, já ji vichru nahlas mluvil,
přehlušit jsem chtěl ten vichr a hlas můj se na něm tříští,
a v tom jeku, v šumu stromů chvělo se a v chvíli příští
bez ozvěny zapadalo ztracené mé volání.
Zapadly ty verše dávno, zarostla ta lesní stezka...
Vzpomínám na život celý – nebylo by jinak dneska:
šel bych znova jako tehdy, šel bych zas tak sám a chudý,
zas bych nesl ve své duši všecky zápasy a trudy,
abych zas v tu chvíli pravou našel píseň v srdci svém.
Zapadly ty verše dávno, v nepaměť je vichr odnes',
ale smutek oné chvíle, ten v mém srdci zůstal podnes,
oheň, jenž mi v prsou hořel, i ten vzdor, jenž ve mně dosud,
ten vzdor, jenž se všemu rouhá, čím vždy znova tvrdý osud,
nežli vzlétneš, v prach ti sráží zkrvácené perutě...
Zapadla má kniha prvá, zapadly a zajdou jiné,
jednou i mé jméno chudé v nepaměť a do tmy splyne –
ale přijdou jiní znova, v nových mukách, v síle žhoucí
a od věků k věkům bude volání jich teskné tlouci
jako výkřik ze tmy do tmy na zavřená nebesa...