Ó neodcházej, zůstaň, zůstaň s námi!
Tak sotva duši paprsk dáš
a do neznáma zapadáš,
jak všecko zapadá mi,
ty dítě léta, krásný dni,
jen jednou ještě zpátky,
jen jednou zpět se ohlédni!
Mně vnořila se duše do pohádky.
A večer slavnou glorií
skráň milenky mé ovíjí,
ten úběl čela sladký –
a vlídná zář ta čistý sen
tká v plaché oko její,
v ten zrak, jenž vlhce zarosen.
A naši rtové, ti se lehce chvějí.
A ty, má milá, ke mně díš:
„Hle, zda teď duhu nevidíš
nad propastmi, jež zejí.
Viz, já teď tuším, z žití most
jen láska k ráji klene,
když nejvíc bolí minulost...“
Tvé oko bylo lehce zamlžené.
„Ó miláčku, mé světlo, vím“
– já děl ti retem blouznivým –
„ty chvíle bezejmenné
jsou požehnáním našich čel,
jsou vůní a jsou září
a květem, který rozpučel.
– Však co nám zbude v drsnou zimu stáří?
Když potom láska prchne nám
k těm nadoblačným výšinám,
a úsměv z našich tváří
když vymizí – – Ó jak ti říc’,
v ten život pustý, holý,
rci, co nám ještě zbude víc?
Zda hrůzněji pak život nezabolí?
Když bez cíle a bez dechu
jdem k hrobu v ryčném pospěchu,
když drsný život svolí
nám z mladosti se přenésti,
ó drahé dítě, rci mi,
co je to, co je za štěstí...
Květ krvavý, jenž spálen dechem zimy.
A zoufalý a ostrý mráz
pak ušlehá až k hrobu nás
a ústy zsinalými
nám slední výkřik zachvěje,
pak hrůzou srdce puká
a není, není naděje...“
A na mém čele bílá tvoje ruka.
A ty jsi děla: „Nech to, nech – –
hle, rosa chví se v lupenech
a datel v kůru ťuká
a družičce své slavík lká
a v slávě rdí se západ
a v dáli volá žežulka.
Proč ty jen chtěl bys nad propastmi tápat?
Hle, jaké štěstí všude jest
a večer plný velkých hvězd,
že duše počne chápat,
i když je večer života,
že jistě, jistě kdesi
i nad ním hvězda mihotá.
Ó milý můj, proč tebe život děsí?
I kdyby zašel štěstí den,
ó proč by byl jsi nekliden?
čím byli a čím jsme si,
to vryto těžce do duší
a je to báseň velká,
jak žádný, žádný netuší...“
A líbala mne vlídná těšitelka.
„Hleď na hory a na lada –
tam lidem slunce zapadá
a nikdo z lidí nelká.
Vždyť jak ten měsíc vychází,
tak upomínka tklivá
nám v duši hvězdy nahází...“
A vzplál, leč rudý, jak zrak pláčem bývá.