Den štěstí.

Den štěstí.
Ó neodcházej, zůstaň, zůstaň s námi! Tak sotva duši paprsk dáš a do neznáma zapadáš, jak všecko zapadá mi, ty dítě léta, krásný dni, jen jednou ještě zpátky, jen jednou zpět se ohlédni! Mně vnořila se duše do pohádky. A večer slavnou glorií skráň milenky mé ovíjí, ten úběl čela sladký – a vlídná zář ta čistý sen tká v plaché oko její, v ten zrak, jenž vlhce zarosen. A naši rtové, ti se lehce chvějí. A ty, má milá, ke mně díš: „Hle, zda teď duhu nevidíš nad propastmi, jež zejí. 16 Viz, já teď tuším, z žití most jen láska k ráji klene, když nejvíc bolí minulost...“ Tvé oko bylo lehce zamlžené. „Ó miláčku, mé světlo, vím“ – já děl ti retem blouznivým – „ty chvíle bezejmenné jsou požehnáním našich čel, jsou vůní a jsou září a květem, který rozpučel. – Však co nám zbude v drsnou zimu stáří? Když potom láska prchne nám k těm nadoblačným výšinám, a úsměv z našich tváří když vymizí – – Ó jak ti říc’, v ten život pustý, holý, rci, co nám ještě zbude víc? Zda hrůzněji pak život nezabolí? Když bez cíle a bez dechu jdem k hrobu v ryčném pospěchu, když drsný život svolí nám z mladosti se přenésti, ó drahé dítě, rci mi, co je to, co je za štěstí... 17 Květ krvavý, jenž spálen dechem zimy. A zoufalý a ostrý mráz pak ušlehá až k hrobu nás a ústy zsinalými nám slední výkřik zachvěje, pak hrůzou srdce puká a není, není naděje...“ A na mém čele bílá tvoje ruka. A ty jsi děla: „Nech to, nech – – hle, rosa chví se v lupenech a datel v kůru ťuká a družičce své slavík lká a v slávě rdí se západ a v dáli volá žežulka. Proč ty jen chtěl bys nad propastmi tápat? Hle, jaké štěstí všude jest a večer plný velkých hvězd, že duše počne chápat, i když je večer života, že jistě, jistě kdesi i nad ním hvězda mihotá. Ó milý můj, proč tebe život děsí? I kdyby zašel štěstí den, ó proč by byl jsi nekliden? čím byli a čím jsme si, 18 to vryto těžce do duší a je to báseň velká, jak žádný, žádný netuší...“ A líbala mne vlídná těšitelka. „Hleď na hory a na lada – tam lidem slunce zapadá a nikdo z lidí nelká. Vždyť jak ten měsíc vychází, tak upomínka tklivá nám v duši hvězdy nahází...“ A vzplál, leč rudý, jak zrak pláčem bývá. 19