Odkaz.

Odkaz.
Ó dítě, jestli drahá být můž’ tobě krůpěj rosy a to, oč tebe v dáli té kdos zmírající prosí, tož prosím, vezmi píseň tu i s krůpějí té rosy. A vím, už nikdy, nikdy víc se tady neshledáme, mně paprsk toho žití se na moři smutku láme a cítím, večer padá už a my se neshledáme. A nestisknem si ruku víc ni zde, ni nad hvězdami, mně jenom v duši bude plát ten drahý obraz známý, ta chvíle štěstí, zbloudilá teď kdesi nad hvězdamihvězdami. A rád bych tobě ještě dal cos na památku, drahá: své duše duši, srdce krev, jak mráz už na ně sahá, však tobě ještě čisté dámdám, je na památku, drahá. 32 A přijmi ještě naposled ten dlouhý pohled vroucí, jak v chvílích – zda si vzpomeneš? – kdy na tvém srdci tlouci mé ještě mohlo v souzvuku za dlouhý pohled vroucí. A přijmi všecky písně mé, jak z duše vyrostly mi, ať hřálo slunce lásky tvé, ať mráz té dlouhé zimy, ať z čisté rosy nadšení, či z krve vyrostly mi. A přijmi vše, co někdy v snách jsi na dně v srdci zřela, to požehnání poslední i lásky slova vřelá – mé štěstí dřív už vzala jsi, jak prvně jsi mne zřela. 33