Smutný večer.

Smutný večer.
Dnes to je večer, jak bych umřít mělměl. Až jak mým drahým i má hlava setlí – já zapomenout ještě neuměl a bůh ví, kdy-li najdu paprsk světlý. A v mysli vidím drahý, známý rys a vzpomínám – už roky tomu celé, co u klavíru hrála jsi mi kdys, měsíční záři majíc na svém čele. Víš, to ta chvíle, kdy jsem trpěl též, ty víš – tys znala, co mi zbude po ní, a že mi z rána navždy odejdeš a že ta píseň všemu hranou zvoní. A ruce se ti třásly, já to vím, a teď... teď muž tvůj líbá tě a kochá, tvůj muž, tvůj muž... A s tónem posledním jsi zapomněla blouznivého hocha. A tak jsme šli. – – A po těch letech ztrát tak smutno mi a trpce život chutná. Svůj život celý slyším písní lkát a je to píseň zoufalá a smutná. 80 Je před zimou a všady teskný žel a jak pláč pro ty, kteří jednou žili – a já bych do té noci pohlížel, až v rakev by mne tiše položili. A tak bych všecko ve své duši měl a čekal bych, až výš se mlhy zvednou – já zapomenout ještě neuměl a bůh ví, jestli zapomenu jednou. A myslím si, by bylo jako dnes v těch chvílích štěstí, které zašlo záhy, a kdyby smutek na mé čelo kles’, jak šli bychom tou stopou jedné dráhy, Že slíbala bys chmury skrání těch, bych neutonul v zoufanlivém víru, a že bysi s tou září ve vlasech zas u okna mi hrála na klavíru. 27. 9. 85.
81