Stín.

Stín.
Když skloněn v drahé chvíli tvou hlavu v rukou mám, v tvůj čistý profil bílý se v bázni zadívám a jak ta noc se chýlí, tvých ňader oddech slyším, ten svatý, vřelý dech,dech. S tou bílou, drahou skrání kdy na mé hrudi sníš: – co je to, co mi bráníbrání, a jaká je to tíž, jež hlavu těžce sklání, že nelíbám tě více a jenom na tě zřím? Já vzpomínám si maně... A zamlžený zor tou dálí zadumaně se dívá za obzor v ty širé spící pláně, v tu dáli neskonalou, v ten zádumčivý kraj. A náhle měsíc plane a světlem kmitne v ráz v ty mraky potrhané; – svou září líbá nás a mír nám v duše kane, že cítíme v svých srdcích zrát píseň o štěstí. A dlouho zříme na se, rty maně našly ret, a celujem se zase – tvé rtíky, drobný květ, tu zář v tvé vlhké řase, tvou drahou, drahou hlavu, ty má, ty cele má! Mé dítě, Marie má, ty sladká dcero hvězd, ret ani slova nemá a noc tak ticha jest... A zas... hle, velká, němá ta první láska klade stín tmavý mezi nás. 20