Den štěstí (1890)

Verše erotické, 1883–1885, Bohdan Kaminský

Diplomatická verze Ediční verze

BOHDAN KAMINSKÝ: DEN ŠTĚSTÍ. Verše erotické. 1883–1885.
V PRAZE. NAKLADATELSTVÍ JJ. OTTO KNIHTISKÁRNA 1890. [1] Veškerá práva vyhrazena.
Tiskem J. Otty v Praze.
[2] SVÉ SESTŘE KLÁŘE.
[3] Milá, drahá duše!
Nevím, jak bych Ti vše řekl. Hleď, neuměl jsem Ti nikdy říci do očí, jak Tě mám rád – ale chceš-li, vyčti to z těchto několika slov, kterými s radostí připisuji Ti tuto svou knihu. Jsem Ti ji dlužen, je to několik písní, vyrostlých z mého srdce – a Ty, Ty dávno rozdělila jsi se mnou to Své srdce celé. Je to jen několik květů, které tu najdeš: i z těch, které jsem natrhal tam u Vás, v těch našich lesích a zahradách, v tom ovzduší, jež bylo prohřáto láskou dobré, drahé naší mamičky – a chceš-li, i z květů těch, které mi na okno nadýchal mráz. Napsal jsem knihu svou tak, jak mi ji diktoval život, a Ty, drahá Kláro má, cítíš sama vedle záře i stín, i chlad i teplo. A najdeš-li v mých písních to, co v dobách těch i těch jsi sama dovedla vyčíst i z očí mých: stiskni mi ruku a mně to bude dosti i jako básníku i bratru. Bohdan. V Praze, v březnu 1885.
[4] 1883
Štěstí – co je štěstí? ADOLF HEYDUK.
[5]
V hodinách, kde se stýská.
V hodinách, kdy se stýská po lásce, kdy celá duše chví se v otázce, kde, je-li, v této chvíli mešká –: tu duše zdá se dvakrát ubohá a srdce je jak oltář bez boha a v dlaně padá hlava těžká. Leč mha co ještě padá do očí, snad dávno v těžké pouto otročí už člověk spjat, jak hlavu kloní a jak se zpitý touhou potácí, už nejspíš srdce láskou krvácí v hodinách, kde se stýská po ní. [7]
Ona.
Do mých bludných cest – nevímnevím, jak to vše je – náhle kdosi leje tichou záři hvězd. Jak vše bylo, nevím, – leč v tom oku děvím tolik lásky jest. Ona – jak to říc’? ona má mne ráda, co mne tíží, hádá nad mou knihou sníc, plní moji duši a v života hluši s láskou jde mi vstříc. Odkud já ji znám, kdybych ptal se snivý, – nevím. V naše nivy zkad jde jaro k nám? Přišla, je tu u mne, jasní sny mé dumné, leje záři tam. 8 Tázán řeknu hned: snů má plnou hlavu, chodí do ústavu, je jí šestnáct let – a jak krásná jesti! Je to moje štěstí, celičký můj svět. Jaký o tom spor? Je to dítě malé, láskou velké ale, ve všem všudy vzor. Hle, to ona: to je potěšení moje, to můj šotek z hor. 9
List k duši.
Víc, nežli jen tvé sladké pousmání a než tvých očí tichá záře hvězdná a víc, než úsměv jara na tvé skráni mne okouzlilo: – je to duše plání, jež v oku září hluboká a bezdná. A píšeš mi, číš žití pukající že zvolna tobě z mdlé už padá dlaně... Vím, kde jsou srdce veliká a snícísnící, tím bouří víc a více vášně hřmící a více zkoušky bůh vždy sešle na ně. Však čím víc bouří teď tvé čelo chvátí a mladou skráň, tím bůh má tebe radši, a čím víc hoře v mladé ňadro dá ti, tím spíše ví, že, až se jaro vrátí, to štěstí malých tobě nepostačí A proto vítej všecky rány Joba a proto trp a v bolesti své němé si nezoufej... až přejde zkoušky doba, v den štěstí slavný sejdeme se oba a na svém srdci všecko nalezneme. Pak, drahá, půjdem spolu, v ruce ruku, a budem vědět, co tam na dně dříme, až na procházce, v stínu starých buků naslouchat budem vlastních srdcí tluku a k hlavě hlavu tiše položíme. 10
Její jméno.
Tak jako jaro tiše slétá k zemi, tak hudbou kane do mých teskných dum to jméno sladké... Srdce chvěje se mi a klesá v náruč vlídným snům. A já dnes cítím po té době bědné a po těch letech trpkých, těžkých ztrát kol svého čela nápěv písně jedné opojným dechem tiše vlát. A byť ten nápěv byl jen sebe kratší a byť i záhy po něm přišel mráz, ta jedna chvíle pro věčnost mi stačí a jednou se mi umře snáz. A není-li víc život, jen žert pustý, kde darmo člověk po štěstí se ptá, mně sladším bude, jejími kdy ústy jej Láska ke mně zašeptá. A to, co bylo i co bude dravý, a hrozný zápas, který žitím zvem, spíš ponesu a vítězný z té vřavy si vyrvu diadem. 11 A to, co bylo i co bude, zhojí ten jeden den, kdy moh’ jsem navždy vrýt tu její lásku v duši duše svojí a její jméno ve svůj štít. 14. 3. 83.
12
Láska.
Je to jako v snách. Jako by přes květná pole svěží jarní vánek táh’. Je to jako dechdech. A přec všecko pod tím dechem zachvěje se v základech. Je to jako květ. A přec tady každý z lidí po něm těžký kámen zved’. Je to jako mráz. A hruď přece sledním dechem zachvěje se touhou v nás. 13
M.
Tak jako v smutném přítmí lesa když zpěvné ptáče zatiká a celý obzor zjasní náhle, tak v srdce dlouhým smutkem zprahlé mi láska tiše skanula. Já neptal se, co chce tu u mne a odkud ke mně přilétla. Jak ten, kdo miluje a věří, já k tobě, k tobě, světla dceři, jsem obě ruce zbožně vztáh’. A nevím teď, jak vše to bylo, vždyť ovlhnul mi štěstím zrak! – já neptal se, vždyť srdci stačí ten úsměv tvůj, ta píseň ptačí, ten první jarní paprslek. Já nevěděl, ta vlaštovice zda nese jaro nebo mráz, já nemoh’ více hledět ani, já jenom oči zakryl dlaní, tak divnou září oslněn. Já neptal se, jak dále bude a odkud je ta záře hvězd, já neptal se... já věděl pouze, že v oko tvé se dívám dlouze a že se chvíš v mém náručí. 14
Píseň.
Já byl jsem celý smutný život dlouhý jak socha, která střeží hrob zapadlý a prostý marné touhy kdes moře na pobřeží. Hrob chudý tak – leč přece komus drahý. A socha stojí němá. Neslétne paprsk v přísné její tahy a úsměv pro ni nemá. A táhnou léta přes ty její skráně a jaro, jeseň, zima, květ vesna, jeseň mlhy hodí na ně – a dole mrtvý dřímá. A hle, teď slétla holubička sivá v tu prázdnou náruč její. Ó miláčku, hle, kolem jaro zpívá a ruce mé se chvějí. 15
Den štěstí.
Ó neodcházej, zůstaň, zůstaň s námi! Tak sotva duši paprsk dáš a do neznáma zapadáš, jak všecko zapadá mi, ty dítě léta, krásný dni, jen jednou ještě zpátky, jen jednou zpět se ohlédni! Mně vnořila se duše do pohádky. A večer slavnou glorií skráň milenky mé ovíjí, ten úběl čela sladký – a vlídná zář ta čistý sen tká v plaché oko její, v ten zrak, jenž vlhce zarosen. A naši rtové, ti se lehce chvějí. A ty, má milá, ke mně díš: „Hle, zda teď duhu nevidíš nad propastmi, jež zejí. 16 Viz, já teď tuším, z žití most jen láska k ráji klene, když nejvíc bolí minulost...“ Tvé oko bylo lehce zamlžené. „Ó miláčku, mé světlo, vím“ – já děl ti retem blouznivým – „ty chvíle bezejmenné jsou požehnáním našich čel, jsou vůní a jsou září a květem, který rozpučel. – Však co nám zbude v drsnou zimu stáří? Když potom láska prchne nám k těm nadoblačným výšinám, a úsměv z našich tváří když vymizí – – Ó jak ti říc’, v ten život pustý, holý, rci, co nám ještě zbude víc? Zda hrůzněji pak život nezabolí? Když bez cíle a bez dechu jdem k hrobu v ryčném pospěchu, když drsný život svolí nám z mladosti se přenésti, ó drahé dítě, rci mi, co je to, co je za štěstí... 17 Květ krvavý, jenž spálen dechem zimy. A zoufalý a ostrý mráz pak ušlehá až k hrobu nás a ústy zsinalými nám slední výkřik zachvěje, pak hrůzou srdce puká a není, není naděje...“ A na mém čele bílá tvoje ruka. A ty jsi děla: „Nech to, nech – – hle, rosa chví se v lupenech a datel v kůru ťuká a družičce své slavík lká a v slávě rdí se západ a v dáli volá žežulka. Proč ty jen chtěl bys nad propastmi tápat? Hle, jaké štěstí všude jest a večer plný velkých hvězd, že duše počne chápat, i když je večer života, že jistě, jistě kdesi i nad ním hvězda mihotá. Ó milý můj, proč tebe život děsí? I kdyby zašel štěstí den, ó proč by byl jsi nekliden? čím byli a čím jsme si, 18 to vryto těžce do duší a je to báseň velká, jak žádný, žádný netuší...“ A líbala mne vlídná těšitelka. „Hleď na hory a na lada – tam lidem slunce zapadá a nikdo z lidí nelká. Vždyť jak ten měsíc vychází, tak upomínka tklivá nám v duši hvězdy nahází...“ A vzplál, leč rudý, jak zrak pláčem bývá. 19
Stín.
Když skloněn v drahé chvíli tvou hlavu v rukou mám, v tvůj čistý profil bílý se v bázni zadívám a jak ta noc se chýlí, tvých ňader oddech slyším, ten svatý, vřelý dech,dech. S tou bílou, drahou skrání kdy na mé hrudi sníš: – co je to, co mi bráníbrání, a jaká je to tíž, jež hlavu těžce sklání, že nelíbám tě více a jenom na tě zřím? Já vzpomínám si maně... A zamlžený zor tou dálí zadumaně se dívá za obzor v ty širé spící pláně, v tu dáli neskonalou, v ten zádumčivý kraj. A náhle měsíc plane a světlem kmitne v ráz v ty mraky potrhané; – svou září líbá nás a mír nám v duše kane, že cítíme v svých srdcích zrát píseň o štěstí. A dlouho zříme na se, rty maně našly ret, a celujem se zase – tvé rtíky, drobný květ, tu zář v tvé vlhké řase, tvou drahou, drahou hlavu, ty má, ty cele má! Mé dítě, Marie má, ty sladká dcero hvězd, ret ani slova nemá a noc tak ticha jest... A zas... hle, velká, němá ta první láska klade stín tmavý mezi nás. 20
Na vyhlídce.
Tvá ruka leží na mé, tíž její je tak sladká. Vím, oči tvoje, to jsou hvězdy samé a láska jich tam na sta ještě natká Leč nedívám se na tě a oko jinde těká. Kol večer jde v tom přenádherném šatě a vlídný je jak ruka tvoje měkká. Na strmé skále maně jsme stanuli tak sami, nám k ňadrům hlava klesla zadumaně, jak večer padá v dáli nad Troskami. A tam se obzor tratí a lesy, skály, chlumy nás od nich dělí a je západ zlatí a pod námi tak hluboko les šumí. 21 A táhnou mlhy šeré a tmavé stíny v polích, ohromnou dálí v kráse růže steré den zapadá a vrány do skal holých. A vidíme ty vrány, jež vzduchem ještě plují, a skály zříme, jež jsou rozervány jak lidské duše, které pochybují. V těch skalách kleč se chytá a kryje holé kostry, a jejich čela, ta jsou dávno zrytá, má člověk hoře, skála vítr ostrý. A vidíme pás bílý, kde Jizera se leskne, a vidíme, jak zvolna večer chýlí se nad Ještěda staré čelo teskné. A tvůj zrak dálí hledá to čelo rodné Sněžky – tam v dáli ale je jen pára bledá a nad námi, to soumrak je už těžký. A co nás dálí láká, tak daleko, jak říci! A jak se stmívá a jak víc se smráká, co naší duší táhne milující! Den vidíme, jenž padá, den štěstí, který hasne, 22 a vidíme ta dlouhá, dlouhá lada a bílé dvory, první hvězdy jasné. Jen v propast tady dole se ani nedíváme – to času dost, až jednou v pláně holé květ pohodíme, jejž teď v duši máme. 23
Stopa v písku.
Z rána dne druhého, kde se mnou kráčelas, už drahá tvoje stopa zahrabána. Ale když sám a sám tu v snění kráčím zas, mně líto je a teskno neskonale. A víš, co myslím si? žeŽe všech tak srovná stop ten věk, kdekoliv nohu svoji stavíš. Zajde tak vše a vše tu čeká jenom hrob. A jestli někdo po letech nás najde? Dá mi pak někdo jedno kvítí v chudý rov a usměje se na mne pohled známý? Kdo ví. My budem spát, k nám přijdou na hřbitov se tiše líbat milující noví. 24
V pavillonu.
V Sychrovském parku (– stokrát je mi dražší teď, kdy byl svědkem tiché lásky naší –) V tom parku, jenž tu lásku naši střežil – ah, že to velké štěstí jsem jen přežil! Dnes bloudím sám. Hle, drahé místo známé, kde řekli jsme si, že se rádi máme. Dnes na té lávce sedím sám a píši. Kol z pavillonu vzácné květy dýší. To bylo včera. V oku zář jsi měla – a snad jsi na to dávno zapomněla. A večer byl, tak krásný, vlídný, sladký a včaroval nás jako do pohádky. V tom pavillonu my jen snili sami a svatý, velký mír plál nad hvězdami. A hvězdná noc se k našim hlavám snáší a kolem táhnou divní snové plaší. 25 A k nám jak měsíc níž se listím vkrádá, já stokrát ptal se: „Pověz, máš mne ráda?“ A odpovědí tvoje ústa vřelá mi stokrát na rtech žárem zahořela. A jako příval velkých svatých tonů se k nám cos chvělo šerem pavillonu, Kde děsný žár a dlouhá léta muky, mých skrání hloží a krev mojí ruky, Ztracené žití i tu hrůzu před ním tys zaplašila políbením jedním. A dnes už drahá’s v dál zas odešla mi z té lávky, kde jsme včera byli sami. Je smutno dnes. Je pod mrakem a zima. A v nitru mém cos neznámého dřímá. Dnes na té lávce sedím sám a píši. Kol z pavillonu vzácné květy dýší. To bylo včera. V oku zář jsi měla – teď snad jsi na to dávno zapomněla. 26
Ve zříceninách.
Byl večer nádherný a západ zkrvavělý. Já cestou naslouchal, jak ptáci kolem pěli a lesem hlubokým zněl slavný jejich choral, když s duší opilou jsem zvolna dovrávoral do tmavé jeskyně, kde seděli jsme sami kdys v sladkém objetí... A opit vzpomínkami tak dlouho seděl jsem, tu, kde tvá krásná hlava se o mou opřela, teď moje postonává, i srdce stůně mi, ó po tobě si stýská. A zde přec bylo to, kde bylas tak mi blízka! Po dlouhé procházce v tom vábném, tmavém lese, kde stromy šuměly: ó děti, milujte se! – a trnul vřes i mech, sto žhoucích dechů válo tím šerem blouznivým, že srdce usedalo a maně vlhnul zrak, jsme usedli si k sobě. Ty na má ramena jsi ruce dala obě a v oko zřela mi a líbala mne v ústa a co stín večera kol víc a více vzrůstá, tys jako hrdlička se ke mně úže vila a okem zářícím jsi západ pozdravila před chvílí loučení... A já – ó jaké štěstí! – tvůj těžký, tmavý vlas svou rukou mohl plésti a líbat bez konce a píti dech tvůj vlahý a hladit hlavu tvou – tvé sladké zříti tahy a cítit s radostí, že mohu tobě říci to vše, co hořelo mi v duši milujícímilující, 27 a tisknout ruku tvou a líbat plný blaha tvé čelo, oči tvé i ústa tvoje drahádrahá, tě celou zlíbati, tvých ňader cítit vlny... Ó krásný večere! Ó kde jsi kouzlaplný! Tak záhy že jsi zhas’, ty vlídný, sladký dechu! Rci, co tu zůstalo z těch drahých slov a vzdechů, z těch luzných záchvěvů a z toho objímání i z toho, na čele i vyjasněné skráni co jarem válo nám... Kde jsou ta vřelá slova? – Kol ticho hluboké a noc ta červencová nic neví, nepoví. Jen ve haluzích sosen cos kvílí zhluboka, můj zrak je vlhce zrosen a v čele studeném mi upomínka vázne, když s hlavou schýlenou sním na lavičce prázdné. Jak všecko prchá tu! Den za dnem jako jiný a večer za dnem zas, ať nesl zář či stíny. Jak všecko zaniká! – Ó moře dávných časů, když s okem zářícím sem vklouzla pod terrasu kdys paní čarovná a v jeskyni, kde chýlím teď v dumách hlavu svou, se mihla šatem bílým a s bledým panošem se scházívala tady za jarních večerů, když kolem ze zahrady nes’ vůni opojnou ten svěží, jarní vánek a líbal čela jim a z tichých radovánek je budil na chvíli, by pak jim šeptal ve sny vše ještě, blaženým a všemi květy vesny jim snění ovíjel... Kde jsou ty chvíle všecky, rtů její usmání i vlídný pohled dětský z pod snivých dlouhých brv – a ruka jeho kde je k sladkému objetí!... Cos kolem jen se chvěje, vzpomínka, pranic víc. A jednou do jeskyně přesídlil asketa a s knihou na svém klíně tu dlouho sedával, duch v modlitbách se ztrácel a nebo vzpomínkou se v zašlé štěstí vracel 28 a v srdce hledíval, tam hluboko, až do dna: hrad starý, vysoký a příkrá skála rodná a měsíc, který pláplá, a dívka, která sedá na vzdušném balkoně a ona, růže bledá, kams pozdrav posýlá... A jednou naposledy... A vidím asketu, jak níž se chýlí bledý v těch nocích bez konce, klid na té přísné tváři, klid mrtvý, hluboký a vážné rozjímání, – a v srdci – kdo to ví... Kam asketa se poděl? Teď břečťan zelení tu poustevnu kol oděl a mech vše zarůstá... Ó paní sladká vždycky, hle, nač tu myslím si a kterak romanticky jsem náhle naladěn, já, jenž kdy sotva chápal, proč lidi v samotu ved’ asketický zápal – a teď bych sám tu snil... Ne, přec to pálí v čele. Chci světlo, teplo, vzduch a nechci sníti déle! Teď my tu seděli – – kdo po nás asi bude, až po nás nezbude ni upomínky chudé, že jednou byli jsme – A noc už byla tmavá, z těch lesů hlubokých kol zněla píseň lkavá, a divně dojemná a veliká a sirá, když s tesknou vzpomínkou, jež nikdy neumírá, jsem zvolna lesy šel, tak sám a osiřelýosiřelý, a šel jsem nocí tou, jak šel jsem život celý i tam ti před námi ve stopách dráhy kleté. A já teď bez tebe jsem bál se v dusné tmě té. 29
Jediný den.
Já šťastným byl jsem jenom denden. A navždy ztracen není. Vždy kouzlem bude ozářen a krásou posvěcení. Ten jeho smírný, vlahý dech mne ovane i po letech svým nekonečným kouzlem. A v chudé knize všedních dní on bude zlatým listem, ten první den a poslední, ten jediný. A v čistém tom vzpomínání bude plát, že také já jsem jedenkrát byl šťastným aspoň chvíli. A přec se bojím žíti dál a vzpomínat té chvíle, když teplý jarní paprsk vzplál v ty zimní pláně bílé... Čím kratší den, noc delší, vím, čím kratší tady léto, tím je delší vždycky zima... 30
Píseň.
Byla to písnička povzdechu kratší a já přec slyším ji v životě celém a mně to pro moře vzpomínek stačí, jak mi to prochvělo zníceným čelem. Jak mi to prochvělo srdcem a duší, dál se to, dál a dál do noci chvěje, chvíli to horečkou do spánků buší, chvíli to teple tak do čela hřeje. Byla to jediná píseň, jen krátká, dál a dál slyším ji do noci zníti... Stačila na to by jediná řádka – proč na to nestačí celičké žití? 31
Odkaz.
Ó dítě, jestli drahá být můž’ tobě krůpěj rosy a to, oč tebe v dáli té kdos zmírající prosí, tož prosím, vezmi píseň tu i s krůpějí té rosy. A vím, už nikdy, nikdy víc se tady neshledáme, mně paprsk toho žití se na moři smutku láme a cítím, večer padá už a my se neshledáme. A nestisknem si ruku víc ni zde, ni nad hvězdami, mně jenom v duši bude plát ten drahý obraz známý, ta chvíle štěstí, zbloudilá teď kdesi nad hvězdamihvězdami. A rád bych tobě ještě dal cos na památku, drahá: své duše duši, srdce krev, jak mráz už na ně sahá, však tobě ještě čisté dámdám, je na památku, drahá. 32 A přijmi ještě naposled ten dlouhý pohled vroucí, jak v chvílích – zda si vzpomeneš? – kdy na tvém srdci tlouci mé ještě mohlo v souzvuku za dlouhý pohled vroucí. A přijmi všecky písně mé, jak z duše vyrostly mi, ať hřálo slunce lásky tvé, ať mráz té dlouhé zimy, ať z čisté rosy nadšení, či z krve vyrostly mi. A přijmi vše, co někdy v snách jsi na dně v srdci zřela, to požehnání poslední i lásky slova vřelá – mé štěstí dřív už vzala jsi, jak prvně jsi mne zřela. 33
Píseň.
Bylo to jako jara dech, bylo to ještě sladší, ba div, že na ten velký ples to malé srdce stačí. A bylo to jak slunný den po dlouhém, dlouhém šeru a jako hvězda zářivá v opojném svatvečeru. A když v ty jarní květy v ráz dech vpadne podjesenní a za hory den zapadá a hvězdy není, není – A když noc tmavá, zoufalá, a z chmur se žhavě blýská: – je div, že komu, jak zří v dál, se po všem k slzám stýská? – 34
Polibky.
Když „miluji tě“, děla jsi mi, já ret tvůj zlíbal rety svými. A v náručí mém když s když’s se chvěla, mnou zlíbána jsi byla celá. A teď, když celý svět nám brání a když jsi zašla v neshledání – A s jesení kol smutek kráčí, tvé „s bohem“ líbám v hořkém pláči. 35
Loučení.
Zas tedy v širý svět, v tu všední vřavu ulic... Vám s bohem, zahrady, kde přec jsem nebyl sám, kde se mnou byla’s ty, svou hlavu k mojí tulíc... Já hlavu kloním teď a tiše vzpomínám. Ó s bohem, lavičky, kde seděli jsme spolu, ó s bohem, procházky, jež náš jste zřely ples! teď suché listí jen už zvolna padá dolů, jak pod tou tíží snů má hlava padá dnes. Vy háje bez konce a hluboké a dumné, k vám letí píseň má s tou dumou v čele mém, s tou plachou vzpomínkou, když stála tady u mne v těch korun šumění, v tom dechu hlubokém. Ó jak jít do dáli a nevzpomínat na tě a snů těch zapadlých a blouznivých těch chvil, když v lásce oko tvé a západ planul v zlatě a peruť hvězdnatou k nám večer nachýlil. A my jsme snili tu, tvá bílá ruka malá v mé ruce chvěla se jak drobný, bílý květ, a noc v svém náručí nás vroucně objímala, vzplál azur hvězdami a touhou na rtu ret. To večer sladký byl a snivý, neskonalý a svatý, velký mír nám kanul v srdce níž..... Ó lesy hluboké, proč teď se smutkem halí ta širá, širá pláň – a o čem, háji, sníš? 36 Že v dál mi odešla a že mé prchlo štěstí, že v duši bolí to, když sám jsem znovu zas, zda listem posledním to pláčí ratolesti? – Já měl jen podzim dřív – teď našel také vás. Mně dávno před vámi v sny zavála už zima, teď vane nad vámi a vás to bolí též, a teď nám oběma to jaro v zemi dřímá, teď, lese, jako já se v podzim zachvěješ... V těch pustých korunách to naříká a kvílí, zpěv ptačí dávno ztich’ i šepot blouznivý a velká, přísná noc se mlčky k zemi chýlí a padá na lesy a padá na nivy. A oddech mrazivý jak samo umírání vlá teskně kolem kol a vše jít musí v dál, vše tady umřít má a vše se smrti brání, pláň, která kvetla kdys, květ, který vítr svál. A tam, kde hasne den a kde se azur klene tak tmavě modravý, plá rudý, žhavý nach a slunce zavírá to oko zkrvácené a víčka ztrhaná se chvějí v mrákotách. Noc přísná, hluboká a bez konce a tmavá a dlouhá k zoufání – jen mlhy bílý pás v dál táhne přes lesy – – mně v dlaně padá hlavahlava, bez sladkých očí dvou jak tma je tu a mráz... 37
1884
Neb kde je bolest lásky dědictvím, tam trpět lze, však nikdy zapomenout. VRCHLICKÝ.
[39]
Kde jednou miloval...
Vždy člověk v myšlénkách rád zajde v místa ona, kde jednou miloval – ó štěstí, kdo tak moh’! – – kde tiše voněl bez a plála růže vonná, nad starým altánem kde bíle zkvétal hloh. A zvolna je mu tak, že někdo k němu sedá s čarovným úsměvem i v pohledu i rtech, že v zrak ten májový své oko v touze zvedá... a srdcem chvějivým se noří v starých snech. On šeptá v myšlénkách vše sladká jména, slova, jak druhdy v chvíli té, kdy ještě byl tu s ní, kdy ještě nevěděl, co smutku život chová a že tu každý květ svým dechem potřísní. A pak se probouzí a v duši líto je mu, že jako tenkráte je vše tu stejné dnes, ten altán, lavička, ten šplíchot vodojemu, ta bílá pěšinka i modravý ten bez. Jen ona odešla, tak zašla pro vše věky a nevrátí se víc a nepřijde už sem. On hlavu pozvedá... kol ptačí nápěv měkký a šelest perutí se chvěje nad lesem. [41] Jde večer nádherný a západ hoří zlatem, mha táhne údolím a měsíc vychází, a noc jde velebná v svém rouše hvězdošatém a vlídný anděl snů ji mlčky provází. A ten, jenž seděl tu a mlčky dumal o ní, dál s hlavou schýlenou jde smuten nocí sám. Krok jeho zapadá... tak člověk hlavu kloní a hledá na zemi, co vzlétlo ku hvězdám. 27. 5. 85.
42
Bez vyplnění.
Já celé dětství modlíval se k bohu – a život svůj teď stěží nésti mohumohu. Já celé dětství modlíval se darmo – a teď bych rád jen střásl žití jarmo. Já celé noci, nebe, zíral na tě – přec nohou víc a víc se bořím v blátě. Tvůj obraz, drahá, vryl jsem srdce na dno – a ty jsi přec tak zapomněla snadno. 43
Čím je ta láska...
Čím je ta láska v lidský život všední a čím, když prchne, upomínka na ni, víc nevím sám – v tom teskném zadumání se dnes jen chvěji před ní. To jenom dech – a přec v to ostré hloží byl květem jarním. Umdleného čela to byla první růže rozechvělá a posvěcení boží. Ah, jenom dech, nic vícvíc. A přece stačí, by po letech žár zašlý v oku vznítil, by pak svou bídu dvakrát člověk cítil, když vzpomene si v pláči. Den jediný. A bylo to jak sadem květ nejkrásnější, který vždycky rádi do upomínek ztraceného mládí ve zlaté listy kladem. A jednou, až tu knihu rozevřeme, jak bude nám, až ucítíme váti z ní všecko to, co víc se nenavrátí v to prázdné srdce němé? 44 Čím budou nám ty zlaté, drahé listy v té knize nudné, potrhané, kterou zvem životem? – a čím v tu mlhu šerou hvězd prvních plápol čistý? Čím bude nám ten úsměv drahých lící – čím bude tobě, až svou dlaní hebkou své první dítě zvedneš nad kolébkou, má píseň žalující? A přec, než navždy hlava mdlá se složí, nám zbude dost v ta žití lada bědná: ten úsměv tobě, mně ta růže jedna, květ jeden v ostrém hloží. 45
A teď už mdlý jsem.
Ne, nemohu... ni na chvíli už nemohu víc zapomenout na tě, i když to srdce zakvílízakvílí, i když se život šklebí jedovatě. V mém nitru skrytě žije dál cos neznámého, co mne k tobě nutí přes nahé, drsné srázy skal, jež vzhůru pnou se v tichém ustrnutí. A teď už mdlý jsem, nastokrát zas padám zpět, mráz ostrý duši zebe – chtěl s tebou jsem se žitím brát, teď chtěl bych aspoň umřít blízko tebe. 46
Píseň.
Rád bych ti napsal píseň dnes, kratičkou jak ten den blaha, když jsem ti prvně v náruč kles’ a ty mně na srdce, drahá. Byla to také píseň jen, měla jen jedinou sloku, kterou jsem četl opojen, miláčku, v černém tvém oku. A kdyby byla pouhý dech a nežli ta píseň má kratší, bych mrazem chvěl se po letech, ta chvíle loučení stačí. 47
Večerní procházka.
Srdce mého drahá paní, nevím sám to více ani, co vše leží mezi tím, když v té chvíli těžké, dumné naposled jsi stála u mne a v dál zřela s pohnutím. Ba mně zdá se, věčnost celá jako by tím prázdnem zela od té chvíle, paní má. „V neshledání,“ řekli jsme si. V tmách tvé oči zhasly kdesi. Díval jsem se za nima. Pak se snesla zima na zem. A tak smutno bylo, mrazem chvěli jsme se v těžkých snách. A pak jaro přišlo zpátky – chvíle jen – a bez památky zašlo zas. – Já k srdci sáh’. A zas podzim, teskná doba umírání. – Rok. – A oba zas tu ruku v ruce jdem. 48 A já poznal ty tvé tahy a ten zjev tak milý, drahý. Zřeli jsme se s úsměvem. Jak ti bylo? – Jsi tak bleda, duše má. Co v dáli hledá teskný zrak? Jdem tiše dál. Měsíc bledé světlo leje na nás dolů do aleje a v tvém oku září vzplál. Vzdáleni té vřavě ulic jdem tu zas – ty plaše tulíc hlavu svou k mé mlčky jdeš – A jak tady mluvit slovy? Je kol večer adventový – loni jsme tak šli tu též. Šli jsme kdysi také tady a den naší lásky mladý září plál. A kolem, hleď, jako loni ještě vše je. Jen to listí víc se chvěje a je blíže k zimě teď. A my tady v snivém šeru chodívali za večerů. Zda ten chrám tu ještě znáš? Také jsme tam byli kdysi a tam, drahá, slíbili si – – zda si ještě vzpomínáš? 49 Vidíš, vidíš. – Tobě ale chvějí se ty ruce malé. Hle, teď z chrámu vyšel lid. – Než ti budou vínek plésti, pojď se za to zašlé štěstí zašlé lásky pomodlit. 50
Nač myslit...
Nač myslit v této chvíli, když podvečerem nade mnou se známá lípa chýlí s tou listí hudbou tajemnou? – Když vše tady tak známé z té doby, na níž ze dnů všech si rádi vzpomínáme a vzpomeneme po letech. Když jako teď se kloní ta lípa v drahý, zašlý sen, tak na té lávce loni jsem s milou seděl zamyšlen. Je touha srdcí vůně, jež smírně vane u hlavy – ta vzpomínkou-li stůně, snad vzpomínkou se uzdraví. A i když hlava šílí a hyne v těžké závrati, – – nač myslit v této chvíli než na to, co se nevrátí? – 15. 7. 85.
51
Tři květy.
Tak, jak v tu knihu ruka tvá je dala, tak vůně z nich mi dýše neskonalá i lesů táhlý šum. Ten první květ, to v hvězdné noci němé když řekli jsme si, jak se milujeme – ó byl to krásný sen! A druhý květ, to než jsem zašel v dáli – a ve tvém věrném oku slzy stály a dělas: – Vzpomínej! – A třetí květ, to dala’s mi, ó dítě, když šťastnější kdos líbal v náručí tě – a já jsem přišel k vám. 52
Na kraji lesa.
Na kraji lesa sám a opuštěný se dívám na ten drahý, zvadlý květ, jejž před nedávnem bílá ruka ženy mi utrhla. A tisknu k němu ret. – A dívám se, déšť zvolna padá k zemi a padá tak jako do dlaní mi hlava a cosi kvílí stromů haluzemi; ah, to je píseň zoufalá a lkavá a je to píseň veliká a sirá a je tam život muky celý, celý, tak zhrzený a k pláči osiřelý a ztracená v to jiné žití víra, vše ztracené, jak z hrobu vstává zas a vše to volá, pláče, stená, kvílí, hřmí, burácí... a každý dech a ston se jako dýka na dno v srdce vrývá a výkřiků těch celý milion a každý, každý s duší mojí splývá a hlava má, ah moje hlava šílí – – – – – – – – – – – Jak dávno tomu, když v té svaté chvíli jsem líbal rty ti, ah, jak líbal rád, a celováním rty už byly němé, 53 jen naše oči, zarosené blahem, to vyzradily, jak se milujeme, a celý ráj plál ve tvém oku vlahém a já jsem štěstí z tvého retu pil. – – – – – – – – – – A když jsem dnes v kraj lesa vystoupil, já viděl – (ah, zas ta bouře nyní duje a hřmí a duní, vítr nachyluje ty vršky stromů, lítost hlavu mou), – já viděl tě, jak na jiném než na mém jsi byla srdci, v jiném náručí se chvělas, jak já tady chvěl se klamem – a divoká kol píseň zahučí, hněv, vášeň, bolest, dech, jenž kolem táh’ a hučel zvolna po těch korunách – vše v jednu velkou harmonii splývá a je to píseň divoká a dravá, v ní děsná bouře, která neustává, a upomínka jedna bolně tklivá a mrazivý a ostrý vichr zimy a stisknutí té ruky naposled. – – – – – – – – – – Na kraji lesa, sám a opuštěný se dívám na ten drahý, zvadlý květkvět. 5. 8. 83.
54
Po bouři.
Dnes je mimi, jako v širé pláni je po bouři, když slunce svitne z nenadání a z vlhkých luk se zakouří. To byla těžká bouře dravá a rvala hruď. Teď v dáli je tvá krásná hlava. Tak, Marie, tam zdráva buď. Už nikdy se tu neshledáme. A k čemu lkát? V té mysli drahé tahy známé vyvolá časem každý rád. – A jdem. Ni pohled jeden, jeden. A kolem nás je cizí vše – a chladný leden a upomínky těžký mráz. 55 A k čemu lkát? To bylo – není – Jen vzpomínám. Tak nésti chci to rozloučení, jak kdys to štěstí: hrd a sám. Dnes je mimi, jako v širé pláni je po bouři, když slunce svitne z nenadání a z vlhkých luk se zakouří. 56
Sloky.
Znavený a vlhký zrak zadíval se ku hvězdám. A mně je dnes teskno tak. Jděte, jděte. Všední vřava, křik váš hruď mi rozbodává. Chci být sám. Leťte jen, vy ptáci, v jih. Poslední ten pozdrav vám do tmy nocí hlubokých. Leťte, leťte, drsná zima už v těch pustých větvích dřímá. Chci být sám. Ještě jen se ubránit blouznivým těm vzpomínkám. Chci mít také chvíli klid. Opusťte to čelo bědné, jiná si tam duma sedne. Chci být sám. 57 Zašlo mi, co měl jsem rád. A ty, drahá, v dáli tam, buď mi zdráva nastokrát. Bylo to jen krásné snění. Na věky jsme rozloučeni. Chci být sám. Bože, jak mi smutno dnes... Šel bych třeba v náruč tmám, kde by mír se v duši snes’. Vím, tak bylo by snad lépe, zde mi v čelo vichr tepe. Chci být sám. Zde mi skráně šlehá mráz, tam se léku dovolám. Nikdo, nikdo, nikdo z vás ať mne více neprobudí. Smích váš, pláč mi duši studí. Chci být sám. Sám a sám chci býti dnes s bolestí, již v duši mám. Nesmí nikdo říci kdes, že mne plakat viděl – pro ni! Než se mír mi v duši skloní, chci být sám. 58
Sloky.
To nech, co spí, a mne nech také spát, až ulehnuulehnu, a nechoď na můj hrob. Nač probouzet to zašlé jedenkrát, to ztracené z těch dávných, dávných dob. Nech všeho být, mně stačí prostý kříž – já tomu kříži zvykl jsem už v žití a marným pláčem ty to nezhojíš a nevyvoláš, co se v prázdno řítí. A nezašeptej v ten můj chudý rov ni modlitbu, nic nechci, chci jen spáti, mne bolela by hudba těch tvých slov a bál bych se, že ve mne život vrátí. A bál bych se, že se mne spadne zem a že ji střesu i ty stíny s čela, že se to srdce zachví ohlasem – bys ještě jednou je pak umlčela. 59
Zamilovaným.
Dívám se, dívám za vámi – ó zůstaňte jen, vidím rád to tiché štěstí vaše. A k ňadrům padá hlava mi – hle, ještě jednou, jedenkrát jste ohlédli se v snách a plaše. A zanikáte v tmavou dál – ta skráň dnes štěstím opilá co políbení dozná! – Já také jednou miloval – a bůh dej, by vám nebyla ta chvíle vzbuzení tak hrozná. 60
Píseň.
Marná touho nedosněná, nech mi srdce spát, chci si po té drsné pouti oddechnouti také jedenkrát. Ale slyš, to kvílí, stená, pláče – běda! v srdci mi to usnout nedá, dál to bude skráně rvát. Jenom časem míň to bolí a vše tichne v ráz, cos mi ve snu chvěje rtoma: – Milenko má! – Je kol těžký mráz, ale v ten kraj prázdný, holý paprsk padápadá. A ta mrtvá láska mladá mlčky sedne mezi nás. Vzpomínka ta těžká ztrácí se už v tmavou dál, je jen temným bodem kdesi v podnebesí, skrytým v mraků val. 61 Však se náhle s výše kácí, stále větší, sup ten dravý, aby něčí srdce znovu rozerval. 1212. 2. 84.
62
Píseň.
Ty, kterou měl jsem tolik rád, ó věř, já ptal se kolikrát, z té naší lásky v žití chudé a v drsné stáří co nám zbude za deset roků. Já stokrát ptal se v chvílích těch, kdy ústa plála na ústech, kdy šílil jsem, si k tobě sedna, kdy byla sladká chvíle jedna za deset roků. A po roce přec stěží vím, co svému srdci odpovím, jak zchvátila je bouře dravá, že sestarala bědná hlava o deset roků. 63
Andante.
Zas pročítám ty drahé tvoje listy a je mi teskno, v dlaně čelo padá. A vidím zas tvůj velký obraz čistý – a ty bys chtěla umříti tak mladá... Ne, drahé dítě, bez výčitky, němé jsou rty, jež tebe vroucně líbat směly. A jednou snad si rádi vzpomeneme a pro sebe mít budem pohled vřelý. Že umřela nám láska a že leží v tom srdci mrtvá a v snách těžkých dříme: – pojď, bez shledání než se rozloučíme, tu hrudu hodit na hrob její svěží. 64
Neznámé, která byla podobna básníkově milé.
Proč vzbudila ta vlídná chvíle jedna utu bouři spící, když zdálo se mi, z pochmurného bědna že její zrak se dívá milující? Že je to zrak, jenž jako hvězda v šeru se září chvěje, má družičko z těch jarních podvečerů, že je to záře tvého obličeje. Že je to hlava s nádhernými vlasy jak proudy světla, jak na má ňadra těžce ulehla si, kde každá píseň plnou růží zkvetla. – – A zatím je to pohled jiný zcela a kdo ví, zdali tím čistým květem neznámého čela už lásky zachvěl paprsk neskonalý. 65 A jestli kdy, ó miluj, miluj, drahá, ó zůstaň ženou, vždyť hrozným je, lhát kouzlo toho blaha, jenž sotva vzplál kdes v duši roztouženou. A jestli kdy, ať pálí tam pak méně a méně zebe, než tam, kde chví se při zapadlém jméně kdos neznámý, jak maně spatřil tebe. 13. 4. 84.
66
Motiv podzimní.
Tak zase jdu, jak s tebou chodil jsem – leč nyní sámsám. Mrak táhne nad lesem, jak moji snové všichni táhnou v dáli, když večer je a první hvězdy vzplályvzplály. Je večer pozdní, plno smutku jím vlá v tichém chvění, marným nadějím, těm posledním už všecko s bohem dává a trne mech a listí opadáváopadává. Zas léto prchá jako krátký sen a zrak se za ním dívá zarosen a ovlhlý ret „zůstaň!“ ještě volá a mrazný dech vlá přes ta lada holá. A teskná tma a noc se snáší níž – A o čem, hochu, ještě tady sníš? Jdi spat. To v srdci, to též sen byl krátký – leč s novým jarem nevrátí se zpátky. 67
Dvě cesty.
Hle, zde je zas ta lávka na rozcestí, kde nyní v dlaně chýlím hlavu bědnou. A vidím zas, jak jdem tou cestou jednou, kde hledali jsme nepoznané štěstí. Kol stmívá se a tichem pějí ptáci. Ty, v oku zář a v ruce svěží květy, jdeš mlčky cestou, jež se v šeru ztrácí i s obrysem tvé drahé silhouetty. Já vidím jako drobné stopy tvoje a kročeje tvé slyším v měkké trávě... zas dívám se, ty ohlédáš se právě a v duši mé je plno nepokoje. A volám darmo..... cesta pustá, prázná, kde bez návratu zašlas, navždy, záhy. A darmo myslím, pohledem svým vázna na tratících se stopách tvojí dráhy –: Že druhou cestou jít jsme mohli radši, jež nebyla by vedla v pustá lada, kde neláska a neštěstí se mračí a v choré čelo těžký smutek padá. Sychrov 26. 5. 85.
68
Báseň.
Dal jsem ti báseň plnou pele tak ze srdce a z duše celé, jak vyrostla z těch jarních snů, jak pálila mne v mladém čele. A bylo to jak v jaře novém, když v loňské hnízdo pode krovem se z jihu pták zas vrací k nám v červánku jitra rubínovémrubínovém. Jak nad tím hnízdem asi stane? Zda ještě tam to štěstí vzplane? Jak najde je? A najde-li je za tu zimu rozervané. 69
Nezorané pole.
Ty divíš se, mé všecky sny a dumy že jsou jak pustý, podjesenní val, kde teskně tráva šumí, kde déšť a vichr vše už rozerval. A smutno, prázdno, kudy maně jdete... Ó já to vím, to snění mé je holé a pusté pole bez lidských stop a dávno neoseté. Ó já to vím, však to je bída, bída... Tak, smutno, prázdno..... Láska, srdcí zář to všecko snění hlídá jak ta svá pole dobrý hospodář. A ten-li umře... ah, už z toho rána vše pustne zvolna, všude jako kletba a nikdo nedbá a širá pole pustnou nezorána... 10. 3. 85.
70
Když nesmíme se více míti rádi...
A ty jsi řekla: – Nikoli! Ty nevíš, jak to zabolí, mé dítě! Vrchlický.
Ó darmo, darmo, nikdy, nikdy více ten štěstí den se v srdce nenavrátí a to, co kmitlo zaníceným čelem, to tesknou už jen upomínkou vlá ti jak píseň smutku v srdci osiřelém. – Ó darmo, darmo, nikdy, nikdy více. Ó Marie, zda vzpomeneš si někdy těch sladkých snů, jež dosnili jsme záhy, zda do tvých nocí někdy kmitne maně stín lásky naší bolestný a drahý a zda jak já tam k očím stiskneš dlaně? Ó Marie, zda vzpomeneš si někdy? Můj miláčku, co ještě víc nám zbylo než upomínka ztraceného mládí! Nad ruinami jeho v těžkém bolu, když nesmíme se více míti rádi, pojď, půjdem aspoň chvíli plakat spolu – můj miláčku, co ještě víc nám zbylo? – 71
Přišla ke mně láska mladá...
Přišla ke mně láska mladá, nevím ani, odkud slétla, zdali z dívčích očí hvězd, či s těch skrání, plných světla, či jak v zimní pustá lada z jihu první jara věst. Kmitla sluncem v chmuru tmavou, dechla mírem v bouřné vlny, jarním teplem v zimní mráz, těchou v život smutku plný, září do tmy nad mou hlavou, netopýr kde křídlem třás’. Mízou v uschlé ratolesti, duhou v nebe zachmuřené, první růží v stydlou zem, stínem v poušť, jíž krok se žene, bleskem v tmu; – a v celé štěstí jedovatým oštěpem. 23. 3. 8585.
72
1885
A byli rozloučeni na věky. J. V. SLÁDEK.
[73]
***
Pro její štěstí člověk „s bohem!“ dá jí a řekne jí: – Buď zdráva, mně zbude pohled k ztracenému ráji. – A skloniv čelo mlčky v dál se dává. A v srdci ví, ten jeden zásvit krátký že do tmy těžce padá a chvíle žádná nevrátí se zpátky, jak zašla dřív, než opojen se nadá. A ví, že to, co ku životu láká, v tmě zoufalství se ztrácí, a ví, den jeho že se chmurně smráká a dávná rána nově zakrvácí. A ví, že dávno zapomněla ona to všecko, co mu lhala v ten sladký čas, kdy srdce touhou stoná a když směl líbat ústa její malá. [75] A ví, že nyní jeho pohled každýkaždý, ač nechce on, ji leká, jak onoho, kdo dopustil se vraždy, hvězd mlčících zář bolestná a měkká. 76
***
V života mého vlny zasmušené tvá láska byla jako leknín bílý, když mlhy dolem táhnou při měsíci, že i ty vody zkalené a rmutné jsou ojasněny velkým jeho okem a zdají se být mořem bílé zářezáře. Leč jednou – vůkol setmělo se náhle a na obloze choulily se mraky, kdes v dáli hřmělo zhluboka a zdlouha – ty vlny náhle začaly se čeřit a tak se chvěly jako v nepokoji, jak duše lidí zachvívá se bázní, když v dáli tuší neštěstí a smutek. Já v udivení na břehu jsem hleděl, jak vlny dmou se, jak to vře a kypí a jak ta voda vystupuje z břehů a láme stromy, křoviny a hráze a zaplavuje údol široširý a stále roste a ty břehy trhá divokým vztekem. Vzpíná se a ječí a kypí dravě rozpěněný příval šílenou bouří, která v bok mu šlehá, že jako pes a jako had se svíjí a kňučí, pláče, naříká a mlčímlčí. Teď jedna vlna výše pěnou tryskne a druhá v tmavou prohlubeň se řítí a zmítá se jak lvice poraněná... 77 Pak zdálo se mi, že mne to tam volá, že tato vřava omamná a vírná a jásající snad by přehlušila ten pustý výkřik, který v duši dřímá. A zdálo se mi – co vše se mi zdálo! – Leč v tom jsem cítil, že mne cosi mrazí a příval dolů se břehu mne trhátrhá, a potom vím jen, že jsem vzkřikl hrůzou a že jsem cítil drsný výsměch smrti a že jsem potom ještě v dáli zahled’ na vodách těch se leknín zmítající, jak rvaný proudem tone, hyne, mizí. Pak vůkol bylo všecko zpustošené. A když jsem pozděj břehem chodil v pláči, jen kalnější ty vlny byly rmutem a to dno dole hlouběj bylo zryto, jak vždy, když mraky v horách k zemi spadnou a rozvodněné potoky a řeky se vrhají jak dravci do údolí. Teď dávno už je všecko oplakáno a vody tiše přes kamení plynou v hlubokou propast moře neznámého, tam, odkud není návratu už zpátky – leč na těch vodách oko darmo hledá květ jediný. Jen časem měsíc bílý se zachvěje a svitem boluplným v ty hluboké a tiché vody skane a chvíli tiše na povrchu hrá si. A tu si často myslím na ty chvíle, když ten květ čistý jako dívčí duše byl tiše líbán lunou zádumčivou, 78 jež tiskla k němu cudná svoje ústa a chvěla se na bílých jeho listech, jak vlny kolem v úctě mlčenlivé – života mého vlny zasmušené, jež v tmavých skalách rozervaných břehů a v těžkých stopách vichřice a bouře jen tiše dále ubíhají k hrobu. A hlavu skloniv vždy jsem myslil na to, co nikdy, nikdy nevrátí se zpátky – a bylo mi, jak vždy je v duši každé, kam bouře snesly neštěstí a smutek. 79
Smutný večer.
Dnes to je večer, jak bych umřít mělměl. Až jak mým drahým i má hlava setlí – já zapomenout ještě neuměl a bůh ví, kdy-li najdu paprsk světlý. A v mysli vidím drahý, známý rys a vzpomínám – už roky tomu celé, co u klavíru hrála jsi mi kdys, měsíční záři majíc na svém čele. Víš, to ta chvíle, kdy jsem trpěl též, ty víš – tys znala, co mi zbude po ní, a že mi z rána navždy odejdeš a že ta píseň všemu hranou zvoní. A ruce se ti třásly, já to vím, a teď... teď muž tvůj líbá tě a kochá, tvůj muž, tvůj muž... A s tónem posledním jsi zapomněla blouznivého hocha. A tak jsme šli. – – A po těch letech ztrát tak smutno mi a trpce život chutná. Svůj život celý slyším písní lkát a je to píseň zoufalá a smutná. 80 Je před zimou a všady teskný žel a jak pláč pro ty, kteří jednou žili – a já bych do té noci pohlížel, až v rakev by mne tiše položili. A tak bych všecko ve své duši měl a čekal bych, až výš se mlhy zvednou – já zapomenout ještě neuměl a bůh ví, jestli zapomenu jednou. A myslím si, by bylo jako dnes v těch chvílích štěstí, které zašlo záhy, a kdyby smutek na mé čelo kles’, jak šli bychom tou stopou jedné dráhy, Že slíbala bys chmury skrání těch, bych neutonul v zoufanlivém víru, a že bysi s tou září ve vlasech zas u okna mi hrála na klavíru. 27. 9. 85.
81
S ní.
Proč, proč si na to myslím zas a zas, že touto stezkou šel jsem loni s ní, že opřela se o mé rameno, že hlavinku mi dala na prsa a že byl večer tichý, hluboký a nad hlavou nám hořel Orion – a její zrak se lesknul podivně... Proč na to myslím, darmo, nadarmo! – Teď za večeru jiný chodí s ní. Teď jiný líbá ji, to její muž, a ona, ona k němu pohlíží a dívá se mu dlouho do očí, kol jeho šíje obě ruce své a smějí se, – a já tu vzpomínám. I touto stezkou jednou půjdou snad a bude vše jak tenkrát a jak dnes a ona bude svůdnou jako vždy... A bůh ví, co si budou povídat, snad povede si dítě za ruku tak hezounké, s tak milým úsměvem, jež za motýlem ručkou lapajíc snad utrhne si kvítek po cestě a potom mlčky podá jí ten květ, tak jako já, když ještě byl jsem živ 82 a chvíli šťasten bloudil jsem tu s ní, když tenkrát v onen večer blouznivý, jak nad hlavou nám hořel Orion a její zrak se lesknul podivně, jsem ptal se jí „viď, že mne ráda máš“ – a na to ona „ráda na věky“ mi chvějící se v ústa vlíbala. 11. 3. 85.
83
Ty nevíš, drahá...
Ty nevíš, drahá, jak mi teskno bývá, když večer klesnou skráně unavené a já jsem sám – noc jenom zádumčivá, tak nesmírná se nad mou hlavou klene. Když člověk cítí, jak je život krátký a jak tu marně hyne, mře a strádá a chvíle ta že nevrátí se zpátky, když řekla’s mi: – Jak mám tě, hochu, ráda! Ó miláčku, to hlava dnes mi šílí... Dnes noc je zimní a vše dýše mrazem, ten kraj se ztápí v závoj sněhu bílý – a tenkrát jaro snášelo se na zem. Ó tenkrát, tenkrát co nám létlo čelem, a co hřálo nás a co kol jarem válo, co chvělo se nám v srdci rozechvělém a co se záře v sny nám rozesmálo! Ó kde ten čas, kdy srdce srdci stačí a provane cos sladkým dechem mládí, v té vůni lesů, při té písni ptačí, když řekli jsme si, jak se máme rádi. 84 Ó miláčku, kde je, co bylo tady? proč vzpomínka teď slzy v oko nutí? kde paprsk čistý, plný snů a vnady, kde první pocel, první obejmutí... Ó ty to nevíš, co já vše jsem vložil v tu lásku tvou a v malé tvoje dlaně a co jsem divé, děsné muky prožil, než vzpomínku mi život podal za ně. Ó ty to nevíš, čistý květe bílý, co v moři běd se paprsků těch láme od chvíle té, kdy jsme se rozloučili a věděli, že víc se neshledáme... Ó ty to nevíš, jak mi teskno bývá, když večer klesnou skráně unavené a já jsem sám – a noc jen zádumčivá, tak nesmírná se nad mou hlavou klene... 4. 1. 85.
85
V bouřlivé noci.
Přísné, mrtvé ticho dusné, nezachvěje list se ani a v tom tichu všecko usne, ptáků zpěv i lesů vůně, – člověk, který touží, stůně, unavenou složí hlavu do těžkých a tvrdých dlaní v beznadějném strnutístrnutí. A já k smrti utýraný nekonečnou hledím dálí sám a sám, list větrem štvaný, ztýrán touhou, které není cíle ani vyplnění, umdlený a k smrti chorý, že má hlava, vzpomíná-li, div mi mukou nešílí. A přec znovu vzpomíná si na ty lepší, zašlé chvíle plné kouzla, snů a krásy, 86 jak se mihly v plachém chvatě. A já vzpomínám si na tě, duše mojí sladká paní, a nad propast snů se chýle, zas tě vidím, zas, ó zas. Ale v duši cosi lká mi, co mi ani usnout nedá. Je to divný nápěv známý, je to divná píseň bludná. A tak roste srdce u dna, zachvěje se na rtu siném a na horké čelo sedá jako stín a jako mráz. A mou duší táhnou snové těžce, zvolna, jako mraky, jako mlhy prosincové a jak chladná, ostrá zimazima. Všechno, co mi v duši dřímá, probuzené táhne kolem, je to průvod všelijaký a co divných stínů v něm Nekonečnou, širou plání jde tak vše, co umřelo mi, jde kol v tichém zadumání. A teď jde má láska mladá... Paprsk hvězd jí s čela padá – Zůstaň, zůstaň, paní svatá... Rukama jen tiše lomí a mně maně vlhne zrak. 87 Zůstaň, zůstaň... V pláně holeholé z její čela svit se line a kol hlavy v gloriole září světlá hvězda sterá. A kol noc je tmavá, šerá, jen to světlo do tmy září, do té poušti nehostinné a v to prázdno ňader mýchmých. A jde zvolna před mým okem zářící a krásná, jde mi s leskem v oku přehlubokém a s tím teskným, plachým želem a s tím bílým, bílým čelem a s tou nocí tmavých vlasů a jde s myrtou, liliemi v rozpuštěných kadeřích. A tam, svěžích ňader vlna mlhavým kde spjata šatem, tam plá vonná růže plná. A lem bílé její řízy zvolna už v té noci mizí. .... Svatá paní, zůstaň, zůstaň... Cos jí vzplálo v oku vzňatém – zůstaň, zůstaň, paní má! A já zřel, jak ohlédla se, plno smutku v bílém čele, plno, plno slzí v řase – A já jenom ruce spínal a já dál se rozpomínal – darmo, darmo! – jenom v dáli haslo světlo rozechvělé a já v tmě stál sám a sám. 88 Co to bylo? – Jenom bolná upomínka jedna tklivá kolem mne to táhla zvolna – a kol z noci tmy se blýská, hřmí a bouře je jak nízká a já slyším, jak to hučí, s nocí vzpomínek mých splývá, bouří, bouří – jaká noc! Ó jen duj, – proč váháš, blesku! nezapláče oko žádné, nezachví se nikdo v stesku, já jsem sám, víc nikdo u mne není v samotě té dumné – bij jen, bij, já neucouvnu, kam tvé rudé světlo padne, osvítí jen holou poušť – Co mne čeká? Co mi podá ještě život drsný, tmavý, který jen mi čelo bodá – bij jen, bij, zde skráně, čelo... Divočej to zaskučelo, divočej to plálo nocí a blesk rudě plápolavý s oblaků se řítil v ráz. Zhluboka a zdlouha šerem dunělo cos dál a dále, svítilo cos v blesku sterém, bouřil hrom a dravý příval nekonečný s mraků splýval a ve stromích vítr úpěl, a kol z mraků blesky stálé klikatě se míhaly. 89 A dál vítr pláče, vyje, – a má hlava v dlaně padá – – Nechci víc té melodie slyšet ani, chci jen sníti v bouřlivém tom vlnobití, chci jen splynout s touto nocí, kde se země s nebem hádá a ten život se smrtísmrtí. Chci jen být té noci částí a chci v tomto živlů reji všechna, všechna pouta střásti, vše to, čeho zde se lekám. Chci se vmýšlet v dáli někam, líbat chci ty zašlé květy, číst chci dnes ty její listy a chci býti sám a sám. 90
Pohádka měsíčné noci.
To bylo dávno... Tmavý obrys hor se v dáli tměl a měsíc na obzor tak nádherný a velkolepý vcházel a neznámý kdos po azuru házel hvězd kouzlo snivé. Krajem večer táh’ – a my se chvěli v divných vzpomínkách. ...A ona hrála. Zlatý její vlas v měsíčné záři chvějivě se třás’ a chvěl se po té bílé, dětské skráni, když u klavíru v tichém zadumání tak v snivé záři celá stopena nám při měsíci hrála Chopina. Ah, ona hrála... velký její stín se na koberci míhal rozestřín, jak měsíc na ni lil své stříbro bílé – a polibkem svým k tobě se zas chýle se díval dlouho – zlaté dítě, víš? – jak při té písni celičká se chvíš. Ó vzpomeneš-li ještě někdy as, jak na mne tenkrát sladce hleděla’s a k pianu zas na svou přítelkyni – zda vzpomeneš? Já vzpomínám si nyní a vidím se zas jako mladý hoch, když tebe, drahá, svou jsem zváti moh’... 91 Tys byla dítě – a já měl tě rád, já dřív tvou hlavu zlíbal tisíckrát, ty májové, ty krásné jarní dítě, my vlíbali si v rty to: – miluji tě! – a nad hlavou nám šuměl tenkrát les a měsíc plál – tak právě jako dnes... Tys tehdá děla: „Buď mi vždycky tím, čím jsi mi teď“... A s divným pohnutím se dívalas mi v oko dlouze, dlouze – – a já tvé malé ručky líbal v touze a líbal je, ah, líbal zas a zas tvá ústa drahá, čelo, skráň i vlas. A opojivý byl tvůj sladký dech a hvězdnou záři mělas ve vlasech a v oku’s tolik vlhké něhy měla..... a na všecko jsi potom zapomněla, když přišel jiný – – zapomněla’s hned a jiný si tě po svém boku ved’. On povede tě jednou k oltáři – a ty mít budeš úsměv na tváři jak tenkrát – – A teď sedíš ještě tady a v dlaň ti padá čelo plné vnady a díváš se – ó věčně drahá, vím, v své krásné snění okem blouznivým. ...A ona hrála... krajem večer táh’... Já chvěl se náhle jako v mrákotách, jež vířily kol v divém, pustém tanci – a struna praskla, v pusté dissonanci 92 to zavířilo náhle v nitru mém divokou touhou po čems neznámém. A ona hrála... Nevím více sám – jen s bázní na tu chvíli vzpomínám – jen vím, že náhle horoucně a žhavě má ústa vzplála na tvé drahé hlavě tak dlouho, dlouho... a ten žhavý ret tvé drahé čelo zlíbal – naposlednaposled. A tak jsem líbal, líbal tvoji skráň – a ty jsi vlídně podala mi dlaň, to pro všecko, co není, není, není, pro lásku svou i pro to rozloučení – – A ona ještě v záři ztopena dál při měsíci hrála Chopina. 93
Teď kdybys byla u mne...
Teď kdybys byla u mne, mně k smrti se až stýská, když v samotě své dumné jsem věčně sám a sám a slýchám jen, jak zpátky mé srdce darmo volá ten jediný den krátký, jenž ulét’ ku hvězdám. A řekl bych ti: rci mi, že to tak příliš bolí, když s vichry podzimními kol pálí ostrý mráz tu, kde jsme byli sami, jen s teplem v duších mladých, jen s těmi vzpomínkami, jež opájely nás. A řekl bych ti: drahá, kam všecko podělo se, ta jedna krůpěj blaha v tom moři hrůz a běd? Své jaro vždy má země, jež vždycky se jí vrátí, jen ty, ó ty jen ke mně že nevracíš se zpět! 94 A já bych – jak ti říci – stisk’ ruku tvoji věrnou, v to oko milující se zadíval ti rád, v to oko plné štěstí – a já bych rty ti zlíbal a já bych v náruč kles’ ti: – buď zdráva nastokrát! A já bych posil cele tvou hlavu celováním, ten úběl na tvém čele, květ čistý po tváři a řekl bych ti – – Ale kde jsi, ó ty jsi v dáli a v kráse neskonalé jdeš s jiným k oltáři... 95
Zapomenout.
Vichrů nářek nocí vane, venku je tak zima, zima i v té duši rozervané. Tam i tady táhnou mraky. – A když všecko v hrobě dřímá, chtěl bych taky, chtěl bych taky zapomenout. Ale mně to hlavu mámí, – jděte, jděte, stíny teskné... A zas obraz jeden známý, ah, tos ty a tvé to tahy, tmavý zrak se v slzách leskne: – „Nesmíš, drahý, nesmíš, drahý, zapomenout!“ A tvůj ret se zachvěl na mém, nad námi se láska chvěla, večer hořel v lesku samém a my sami, sami byli... A ty, duše má, bys chtěla tuto chvíli, tuto chvíli zapomenout? 96 A ty drahé, dobré dítě, jak jsem já ti mohl říci tenkrát ono „miluji tě“ – Ale přišla jiná doba a tys děla laškující: – „Chtějme oba, chtějme oba zapomenout!“ A tys se tak smála, smála a ty jsi pak byla paní – ale já jsem šílil zmála a já rval tu hlavu bědnou – ale já jsem nemoh’ ani, ani jednou, ani jednou zapomenout. A jen dumy táhnou teskné, stín tvůj vidím v dál se ztrácet, jak se hvězda v mlhách leskne. Přec to líto neskonale. Srdce může dokrvácet, nikdy ale, nikdy ale zapomenout. 26. 1. 85.
97
Je naše láska román...
Je naše láska román jako jiný, dnes komedie, zítra snad už drama, pláč podle smíchu, podle světla stíny – a obojím je milenka má sama. A autor – život – zkušenými tahy nás různo staví, by moh’ námi hráti pro jeden pohled zářící a vlahý, jenž duši poklid více nenavrátí. A jeden večer plný velké krásy, květ čistý v sněhu májového čela, že po létech když duše vzpomíná se, v ní bolestná se struna rozzvučela. A po opojném žáru podzim chladný a v mlhách nebe hlubokého oka – ni vzkřiknutí – a čela úběl ladný zas líbán ústy šťastnějšího soka A trochu nocí, kde ni hvězda nepláneplá, a reflexí, proč, k čemu všecko je tu, kde není záře a kde není tepla a líp v té vůni zašlých, hrobních květů. 98 Vše srdce ještě chvatem pročítává a román zvolna ku konci se chýlí: románu mého rekyně se vdává a z těch, kdo hráli o ní, jeden šílí. 99
Psáno v horečce.
Ovaňte mi čelo květů vůní, já jít nesmím do lesů a nikam, já tu jenom umírání zvykám, chvěji se tu nad závratnou tůní, srdce mi to rve a hlavu mámí, teskné stíny vidím kolem sebe, bolestný a sladký úsměv známý a ten pohled, který v duši zebe... Kdybych umřel!... Vy, jež kryje země, spěte, spěte... Ah, jak teskno je tu! – a že žádný, žádný nejde ke mně, ni má milá s kytkou jarních květů. Ah, má milá – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ó ty dítě, jest li-li v neshledání stiskli jsme si ruce naposledy, ty to nevíš.. ... Co mi umřít brání, opustit ten život plný bědy? 100 – Je to darmo, chtěl bych, abys u mne byla tady v hodině té slední, viděla bys, nechvěl bych se před ní, já bych hleděl jen v tvé oko dumné dlouho, dlouho... A ty šla bys zpátky, jsi tak krásná – svět už na tě čeká – a tvůj milý zašel do daleka, do daleka zašel bez památky – A ta cesta... kam ta cesta vede? Ještě žádný nazpět nešel po ní, žádný, žádný – – Vlhký pot se roní po čele a po té skráni bledé –: žádný! – žádný! – Proč to slovo bolí? Zde je život, tam hrob chudý, holý, život, život – a tam úsměch kostry, za nocí ten mrazný vítr ostrý a svit luny, který plaše chýlí se s těch mraků protrhané šedi na ten hrobní, pustý kámen bílý... a hle, měsíc ztrnule tak hledí na ty kříže, přes něž v dál se žene noční ptactvo maně vyplašenévyplašené, a ta žlutá, pošlapaná tráva zoufalé své dumy vyšeptává – – – – – – – – – – – – – spěte, spěte, lehká buď vám země, pokoj s vámi – – – – – – – – – – – – vidíš, ty má milá ty bys ke mně hlavu naklonila – ta tvá hlava! – – Ah, jak teskno je tu a že žádný, žádný nejde ke mně, ni má milá s kytkou jarních květů, žádný, žádný – – hlavu mi to mámí – jen ty stíny vidím kolem sebe, 101 bolestný a sladký úsměv známý a ten pohled, který v duši zebe... – – – – – – – – – – – Cítím, stín se na mé čelo skládá. – – – – – – – – – – – Ovaňte mi čelo květů vůní, o mne život se smrtí se hádá a já chvím se nad závratnou tůní... Květen 1884.
102
Rekonvalescent.
Hůl s kloboukem a otevřená kniha tu se mnou leží z kraje pasekypaseky, a jak stín tmavý se září se stíhá, mně před okem se zas ta chvíle míhá, když se vším jsem se loučil na věky. Když myslil jsem, že večer, který padá, je v životě mém už ten posledníposlední, a kol mé hlavy dlouhá stínů řada, když v horečce si darmo člověk žádá, ta dlouhá noc už kdy se rozední. A člověk přece, přece, přece váhá, přec jakás hrůza duši zachvátí, v ten neznámý kraj v bázni krok se zdráhá, – zde všecko znáš, leč kam jde tato dráha, z níž víc se žádný, žádný nevrátí? 103 Pot mrazivý na bledém čele vstane a lítost div že prsa nezláme – a naříká to v duši mukou rvané a po vzdálených touha žárem plane – a kol jen cizí tváře neznámé. Tam blouznil jsem, kde jsou ty drahé tváře, kde otec, bratři a kde sestry jsou, a blouznil jsem, se s hrůzou smrti sváře, až na černé a opuštěné káře mne s mrtvolami jiných odvezou. A výkřik na rtu umírá a hyne, ten výkřik v duši nikdo neslyší a ty dvě ruce suché tak a siné kol hledají.. ... a vše než s nocí splyne, je člověk v smutku hrobu nejbližší. A níž pak splývá těžká mlha šerá, zrak upřený se dívá v tmavou dál a stíny táhnou jako za večera... až zašeptáš: „Jsem ještě živ? – leč včera mně příšerný a těžký sen se zdál.“ Ah, vzpomínám, teď jsem zas doma, doma a do lesů jdu opět o holi, jich dech mne líbá vášnivýma rtoma a u lesa, to ty jsi, vesničko má, to střechy tvé a to tvé topoly. To žlutá pole, kde zas žiju znova, lavičky známé, známé procházky, 104 les, údolí, ta alej u Sychrova – – a všecko pro mne upomínky chová a všecko klade steré otázky. A jitro je, zpěv, rosa, vůně, záře, zas nové písně na dně v srdci jsou... leč vzpomínám teď na ty cizí tváře a na ty, jež v té opuštěné káře dnes cizí lidé mlčky odvezou... 2. 9. 84. večer v sychrovském lese.
105
Když zpívala mi píseň o hvězdách...
Když zpívala mi píseň o hvězdách a o jaru a o růžích a štěstí, dech jara také duší mojí táh’ a v srdci růže též jsem viděl kvésti. A opojný a blouznivý ten dech rok ještě potom vál mi kolem čela, když sladká píseň se jí na ústech i láska v srdci navždy odmlčela. Tak za nocí jen v bezehvězdných tmách zřím z hrobu lásky upomínku kvésti, jak zpívala mi píseň o hvězdách a o jaru a o růžích a štěstí. 23. 7. 85.
106
V podvečer jejího sňatku.
Dnes naposled smím myslit na tebe, dnes naposled to teplem dýchat bude – ta vzpomínka už zítra zazebe a vdechne mráz do samoty mé chudé. A sedím sám, jen lampa hoří u mne a obraz tvůj se dívá se stěny, a to tvé oko blouznivé a dumné se dívá na mne, jak tu sedím v snách. A jak se vlídně dívá do snů mých, jež zjasnilo mi pohledem tím jedním, kol šílený a démonický smích, že chvěji se tu jako dítě před ním. A jásavá a nezkrocená vřava, divoký požár pustých myšlének a jako upír kol cos poletává a uléhá mi těžce na prsa. Vzkřik šílený a srdcervoucí sten a zas ta sladká mladé lásky slova, jak zapláče, kdo z duše nešťasten, jak srdce paprsk přece ještě chová... Co chci ti říci? – Víc to ani nevím, mé čelo pálí divý, ostrý mráz. Ó co je to v tvém čistém oku děvím, co lítostí mi duši rozrývá! 107 Ten šílený a fantastický rej mne horečným a těžkým sněním chvátí – ó nedívej se na mne, nedívej, ten pohled jeden vše mi zpátky vrátí, ten pohled v duši zase oživí mi vše zapadlé – ó nech mne, nech mne, nech, proč jarem dýchat v mráz té dlouhé zimy, a staré rány jítřit nadarmo! A přece, drahá, přece, zdá se mi, že s obrazu se stín tvůj ke mně chýlí a že je opět jaro na zemi a že být mohu šťastným opět chvíli, že voní bez, kde spolu sešli jsme se, a že je kolem vlídný, hvězdný mír a ptačí zpěv se vzduchem chví a třese a v podvečer šum lesů umlká. A my v tom tichu, jímž jen slavík štká, v tom svatém tichu my jen, drahá, sami, u nožky tvé se modrá podléštka, tvá hlavinka se kloní myšlénkami a ruka má tvou malou ručku hledá a druhá bloudí nocí vlasů tvých, a jak tvé ňadro vlnivě se zvedá, mou těžkou hlavu sladce kolébá. A oč tě oko prosí, ty to víš, jsme sami dva a večer tiše padá a v lokti mém se náhle celá chvíš, jak líbám, líbám ústa tvoje mladá, a směješ se a pláčeš, dech tvůj žhavý s mým dechem splývá v moři polibků, a dech tak čistý vlá kol naší hlavy, jež k ňadrům padá štěstím opilá. 108 Noc tichá tak a snivé kouzlo hvězd, ret, který líbá, oko, které plane, ta zář tvých očí do těch bludných cest, ty májové mé dítě milované, můj miláčku, tvůj věrný pohled vroucí – mé dítě! – Probůh, kde je ruka tvá? Víc neslyším tvé srdce na svém tlouci a ty jen hledíš – mrtvě se stěny. A kolem divý, démonický rej a cosi volá, pláče, zní a jásá – – Ó nedívej se na mne, nedívej, tvůj pohled srdce do krve až drásá, ó nehleď na mne, ten tvůj pohled zebe, ó nech mne, nech mne, já bych usnul rád, má hlava pálí a zas vidím tebe v svém náručí a chvím se nadarmo – A ty jsi v dáli... šťastna... Já to vím, tys daleko, dnes naposledy doma, a ze sna šeptáš sladkým hlasem svým tam jiné jméno... Chvěje ti to rtoma a zítra, zítra... Půjdete tam spolu a daleko kdes básník, žebrák, stín, života zavře jednu kapitolu, jež smírem ani štěstím nekončí... 109
Máchovy oči.
Já přišel k vám, v zář, světlo ze tmy a bylo mi tak divno u vás... Já samotářem a vy dětmi, jimž na rtech úsměv štěstí uváz’. Vy zvala jste mne, paní, k čaji a povídala všelicos – ah, jak ty chvíle ulétají v tom lehkém dýmu papiros! K pianu potom sedla jste si a hrála jako jednou... víte... ah bože, vy teď nad klávesy už sotva o tom přemýšlíte! A madame, vám je do vrtochů, hned ze smíchu ret náhle němí, jste plnějšího těla trochu a zrak váš časem upřen k zemi, ó rozumím! – jak čaj mi chutná, se ptáte, plna rozpaků, a náhle jste tak bledá, smutná a máte vlhko ve zraku... Leč zmatek ten jak přišel, mizí, a divný mír si v oči leh’, co píseň jako zlato ryzí vám zazvonila na ústech. 110 Oh, píseň ta! Já myslím na ni tak dlouho už, rok a snad víc... Leč dopěla jste, milostpaní, a s mužem hravě žertujíc jste poznámce se jeho smála a v jeho zrak se dívala, co ještě duše moje tála tou písní, již jste zpívala. Já viděl vás, leč o rok mladší, když bloudili jsme v lesích sami, kde v jásající písni ptačí jste věčnou lásku slíbila mi. Ten večer naší touze krátký v té kráse divné, neobsáhlé a opojné tak do pohádky nám začaroval duše náhle – – To bylo tehdá na Valdštejně, kde obraz Máchův viděl nás a paprsk luny měkce, chvějně se v slzách vašich očí třás’... Nám svět byl tenkrát básní velkou, již opilí jsme blahem četli. A pak... nuž, potom před veselkou vám do kadeří vínek vpletli... A na Valdštejně Mácha díval se zádumčivě v prázdno dál, a za večerem večer splýval a vám se každý rájem zdál, a do ložnice vaší luna se denně kradla bezděky, – jen v jednom srdci praskla struna a dochvěla se na věky... 111 OÓ milostpaní, nechvějte se, to vše jsou dávno mrtvé tony, a měsíc může v hravém plese k vám dál se dívat za záclony. Jak, milostpaní, ještě čaje? ó ruku líbám, krásná paní. Však choť váš tajně pozívaje už zastínil si ruku dlaní, – nuž dobrou noc. Šla... Byla bledá, leč krásná, šťastná, zářící, když rámě dal jí, šťasten veda ji dveřmi v tichou ložnici, dřív zlíbav jí nach dětských líček. Já slyšel ještě, divně jatý, jak chodbou dozněl pantoflíček a došustily její šaty. Pak byl jsem sám. Noc byla tmavá, já světlo shas’ a snil tu o ní. Mně stále bylo, její hlava že nad klavír se ještě kloní a její malá, bílá ruka že probírá se klávesy, jak na srdéčko láska ťuká a jaro táhne nad lesy. A zřel jsem, měsíc tiše, chvějně jak stříbrem hrá jí ve vrkoči, já viděl Máchu na Valdštejně, ty jeho velké, smutné oči... Já díval jsem se dlouho do tmy a stále jsem ty oči viděl – 112 Jak v srdce kdos by dýku vbod’ mi, tak bylo mi... já nenáviděl i miloval svět celý, celý a opojený tichem tím a písněmi, jež duší zněly, a neznámým dřív pohnutím jsem žhoucí čelo chladil na skle; a ve tmě, která vůkol zela, jsem slyšel záchvěv struny prasklé, jež v duši se mi probouzela. A zas a zas v tom tichu vlahém jsem viděl starý obraz známý – a bylo mi, nad cizím blahem že cosi v nitru naříká mi... Mně bylo, že jak Mácha kdysi i já už umřel před lety, že dávno umrlého rysy jsou v jiného snad zaklety, že v prsou srdce nemám ani a mrtvým že mne najdou ráno – – vždyť pod tím vaším štěstím, paní, mé srdce dávno zakopáno... 113
Píseň.
Jak holubička jednou z rána v mou duši přišla nevolána ta láska, světlá dcera hvězd. Já na hrudi jen ruce složil, ji v duši celý ráj jsem prožil a věřil tenkrát, že je ráj... A teď, když marně ruce spínám a na všecko se rozpomínám, zas vidím ji, jak ulétáulétá, a to, čím plálo mladé čelo a co mi v srdci rozpučelo, to polozkvetlé zašlo s ní. A co se dále žíti bojím, mně je, že v půli cesty stojím, že někdo s písní bolestnou mou vzpomínku v svém klíně chová a že zřím v dvířkách u hřbitova stín drahý mlčky zacházet. 4. 77. 85. večer
114 OBSAH. Str. V hodinách, kde se stýská7 Ona8 List k duši10 Její jméno11 Láska13 M.14 Píseň15 Den štěstí16 Stín20 Na vyhlídce21 Stopa v písku24 V pavillonu25 V zříceninách27 Jediný den 30 Píseň31 Odkaz32 Píseň34 Polibky35 Loučení36 Kde jednou miloval41 Bez vyplnění43 Čím je ta láska44 A teď už mdlý jsem46 Píseň47 Večerní procházka48 Nač myslit51
[115] Tři květy52 Na kraji lesa53 Po bouři55 Sloky57 Sloky59 Zamilovaným60 Píseň61 Píseň63 Andante64 Neznámé65 Motiv podzimní67 Dvě cesty68 Báseň69 Nezorané pole70 Když nesmíme se více míti rádi71 Přišla ke mně láska mladá72 ***75 ***77 Smutný večer80 S ní81 Ty nevíš, drahá84 V bouřlivé noci86 Pohádka měsíčné noci91 Teď kdybys byla u mne93 Zapomenout96 Je naše láska román98 Psáno v horečce100 Rekonvalescent103 Když zpívala mi píseň o hvězdách106 V podvečer jejího sňatku107 Máchovy oči110 Píseň114
E: zd; 2002 [116]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan
(Nakladatelství J. Otto knihtiskárna. Tiskem J. Otty.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 116

Věnování: Bušková, Klára = Fuxová, Klára
(Své sestře Kláře. Milá, drahá duše! Nevím, jak bych Ti vše řekl. Hleď, neuměl jsem Ti nikdy říci do očí, jak Tě mám rád – ale chceš-li, vyčti to z těchto několika slov, kterými s radostí připisuji Ti tuto svou knihu. Jsem Ti ji dlužen, je to několik písní, vyrostlých z mého srdce – a Ty, Ty dávno rozdělila jsi se mnou to Své srdce celé. Je to jen několik květů, které tu najdeš: i z těch, které jsem natrhal tam u Vás, v těch našich lesích a zahradách, v tom ovzduší, jež bylo prohřáto láskou dobré, drahé naší mamičky – a chceš-li, i z květů těch, které mi na okno nadýchal mráz. Napsal jsem knihu svou tak, jak mi ji diktoval život, a Ty, drahá Kláro má, cítíš sama vedle záře i stín, i chlad i teplo. A najdeš-li v mých písních to, co v dobách těch i těch jsi sama dovedla vyčíst i z očí mých: stiskni mi ruku a mně to bude dosti i jako básníku i bratru. Bohdan. V Praze, v březnu 1885.)