***

***
Pro její štěstí člověk „s bohem!“ dá jí a řekne jí: – Buď zdráva, mně zbude pohled k ztracenému ráji. – A skloniv čelo mlčky v dál se dává. A v srdci ví, ten jeden zásvit krátký že do tmy těžce padá a chvíle žádná nevrátí se zpátky, jak zašla dřív, než opojen se nadá. A ví, že to, co ku životu láká, v tmě zoufalství se ztrácí, a ví, den jeho že se chmurně smráká a dávná rána nově zakrvácí. A ví, že dávno zapomněla ona to všecko, co mu lhala v ten sladký čas, kdy srdce touhou stoná a když směl líbat ústa její malá. [75] A ví, že nyní jeho pohled každýkaždý, ač nechce on, ji leká, jak onoho, kdo dopustil se vraždy, hvězd mlčících zář bolestná a měkká. 76