Máchovy oči.

Máchovy oči.
Já přišel k vám, v zář, světlo ze tmy a bylo mi tak divno u vás... Já samotářem a vy dětmi, jimž na rtech úsměv štěstí uváz’. Vy zvala jste mne, paní, k čaji a povídala všelicos – ah, jak ty chvíle ulétají v tom lehkém dýmu papiros! K pianu potom sedla jste si a hrála jako jednou... víte... ah bože, vy teď nad klávesy už sotva o tom přemýšlíte! A madame, vám je do vrtochů, hned ze smíchu ret náhle němí, jste plnějšího těla trochu a zrak váš časem upřen k zemi, ó rozumím! – jak čaj mi chutná, se ptáte, plna rozpaků, a náhle jste tak bledá, smutná a máte vlhko ve zraku... Leč zmatek ten jak přišel, mizí, a divný mír si v oči leh’, co píseň jako zlato ryzí vám zazvonila na ústech. 110 Oh, píseň ta! Já myslím na ni tak dlouho už, rok a snad víc... Leč dopěla jste, milostpaní, a s mužem hravě žertujíc jste poznámce se jeho smála a v jeho zrak se dívala, co ještě duše moje tála tou písní, již jste zpívala. Já viděl vás, leč o rok mladší, když bloudili jsme v lesích sami, kde v jásající písni ptačí jste věčnou lásku slíbila mi. Ten večer naší touze krátký v té kráse divné, neobsáhlé a opojné tak do pohádky nám začaroval duše náhle – – To bylo tehdá na Valdštejně, kde obraz Máchův viděl nás a paprsk luny měkce, chvějně se v slzách vašich očí třás’... Nám svět byl tenkrát básní velkou, již opilí jsme blahem četli. A pak... nuž, potom před veselkou vám do kadeří vínek vpletli... A na Valdštejně Mácha díval se zádumčivě v prázdno dál, a za večerem večer splýval a vám se každý rájem zdál, a do ložnice vaší luna se denně kradla bezděky, – jen v jednom srdci praskla struna a dochvěla se na věky... 111 OÓ milostpaní, nechvějte se, to vše jsou dávno mrtvé tony, a měsíc může v hravém plese k vám dál se dívat za záclony. Jak, milostpaní, ještě čaje? ó ruku líbám, krásná paní. Však choť váš tajně pozívaje už zastínil si ruku dlaní, – nuž dobrou noc. Šla... Byla bledá, leč krásná, šťastná, zářící, když rámě dal jí, šťasten veda ji dveřmi v tichou ložnici, dřív zlíbav jí nach dětských líček. Já slyšel ještě, divně jatý, jak chodbou dozněl pantoflíček a došustily její šaty. Pak byl jsem sám. Noc byla tmavá, já světlo shas’ a snil tu o ní. Mně stále bylo, její hlava že nad klavír se ještě kloní a její malá, bílá ruka že probírá se klávesy, jak na srdéčko láska ťuká a jaro táhne nad lesy. A zřel jsem, měsíc tiše, chvějně jak stříbrem hrá jí ve vrkoči, já viděl Máchu na Valdštejně, ty jeho velké, smutné oči... Já díval jsem se dlouho do tmy a stále jsem ty oči viděl – 112 Jak v srdce kdos by dýku vbod’ mi, tak bylo mi... já nenáviděl i miloval svět celý, celý a opojený tichem tím a písněmi, jež duší zněly, a neznámým dřív pohnutím jsem žhoucí čelo chladil na skle; a ve tmě, která vůkol zela, jsem slyšel záchvěv struny prasklé, jež v duši se mi probouzela. A zas a zas v tom tichu vlahém jsem viděl starý obraz známý – a bylo mi, nad cizím blahem že cosi v nitru naříká mi... Mně bylo, že jak Mácha kdysi i já už umřel před lety, že dávno umrlého rysy jsou v jiného snad zaklety, že v prsou srdce nemám ani a mrtvým že mne najdou ráno – – vždyť pod tím vaším štěstím, paní, mé srdce dávno zakopáno... 113