Já přišel k vám, v zář, světlo ze tmy
a bylo mi tak divno u vás...
Já samotářem a vy dětmi,
jimž na rtech úsměv štěstí uváz’.
Vy zvala jste mne, paní, k čaji
a povídala všelicos –
ah, jak ty chvíle ulétají
v tom lehkém dýmu papiros!
K pianu potom sedla jste si
a hrála jako jednou... víte...
ah bože, vy teď nad klávesy
už sotva o tom přemýšlíte!
A madame, vám je do vrtochů,
hned ze smíchu ret náhle němí,
jste plnějšího těla trochu
a zrak váš časem upřen k zemi,
ó rozumím! – jak čaj mi chutná,
se ptáte, plna rozpaků,
a náhle jste tak bledá, smutná
a máte vlhko ve zraku...
Leč zmatek ten jak přišel, mizí,
a divný mír si v oči leh’,
co píseň jako zlato ryzí
vám zazvonila na ústech.
Oh, píseň ta! Já myslím na ni
tak dlouho už, rok a snad víc...
Leč dopěla jste, milostpaní,
a s mužem hravě žertujíc
jste poznámce se jeho smála
a v jeho zrak se dívala,
co ještě duše moje tála
tou písní, již jste zpívala.
Já viděl vás, leč o rok mladší,
když bloudili jsme v lesích sami,
kde v jásající písni ptačí
jste věčnou lásku slíbila mi.
Ten večer naší touze krátký
v té kráse divné, neobsáhlé
a opojné tak do pohádky
nám začaroval duše náhle – –
To bylo tehdá na Valdštejně,
kde obraz Máchův viděl nás
a paprsk luny měkce, chvějně
se v slzách vašich očí třás’...
Nám svět byl tenkrát básní velkou,
již opilí jsme blahem četli.
A pak... nuž, potom před veselkou
vám do kadeří vínek vpletli...
A na Valdštejně Mácha díval
se zádumčivě v prázdno dál,
a za večerem večer splýval
a vám se každý rájem zdál,
a do ložnice vaší luna
se denně kradla bezděky, –
jen v jednom srdci praskla struna
a dochvěla se na věky...
Ó milostpaní, nechvějte se,
to vše jsou dávno mrtvé tony,
a měsíc může v hravém plese
k vám dál se dívat za záclony.
Jak, milostpaní, ještě čaje?
ó ruku líbám, krásná paní.
Však choť váš tajně pozívaje
už zastínil si ruku dlaní, –
nuž dobrou noc. Šla... Byla bledá,
leč krásná, šťastná, zářící,
když rámě dal jí, šťasten veda
ji dveřmi v tichou ložnici,
dřív zlíbav jí nach dětských líček.
Já slyšel ještě, divně jatý,
jak chodbou dozněl pantoflíček
a došustily její šaty.
Pak byl jsem sám. Noc byla tmavá,
já světlo shas’ a snil tu o ní.
Mně stále bylo, její hlava
že nad klavír se ještě kloní
a její malá, bílá ruka
že probírá se klávesy,
jak na srdéčko láska ťuká
a jaro táhne nad lesy.
A zřel jsem, měsíc tiše, chvějně
jak stříbrem hrá jí ve vrkoči,
já viděl Máchu na Valdštejně,
ty jeho velké, smutné oči...
Já díval jsem se dlouho do tmy
a stále jsem ty oči viděl –
Jak v srdce kdos by dýku vbod’ mi,
tak bylo mi... já nenáviděl
i miloval svět celý, celý
a opojený tichem tím
a písněmi, jež duší zněly,
a neznámým dřív pohnutím
jsem žhoucí čelo chladil na skle;
a ve tmě, která vůkol zela,
jsem slyšel záchvěv struny prasklé,
jež v duši se mi probouzela.
A zas a zas v tom tichu vlahém
jsem viděl starý obraz známý –
a bylo mi, nad cizím blahem
že cosi v nitru naříká mi...
Mně bylo, že jak Mácha kdysi
i já už umřel před lety,
že dávno umrlého rysy
jsou v jiného snad zaklety,
že v prsou srdce nemám ani
a mrtvým že mne najdou ráno – –
vždyť pod tím vaším štěstím, paní,
mé srdce dávno zakopáno...