Milý Pepi, moje zlato,
skoro pláč mám ještě na rtu:
tatínek mi přišel na to,
když jsem četla Tvoji kartu.
To Ti bylo křiku včera,
že mám známost, o níž neví!
Celý den až do večera
plakala jsem bez úlevy.
Chtěla jsem Ti psáti, ale
nebyla jsem chvíli sama.
V bolesti mé neskonalé
na pomoc mi přišla mamá.
Řekla, abys napsal otci
jednoduše psaní přímé,
mamá přijde ku pomoci, –
ostatní mu vysvětlíme.
Napiš co a jak a žádej
o mou ruku jednoduše, –
jenom, Pepi, neodkládej,
prosím Tebe, drahá duše.
Napiš mu to, drahý Pepi,
ostatní už mamá řekne,
tatínek přec není slepý,
uzří lásku Tvou a změkne.
Rozplašeny budou stíny,
tatínek se upokojí –
a do svaté Kateřiny
budu navždy, navždy Tvojí!
Navždy Tvou! Leč pro dnes dosti.
Čekám na Tvá drahá slova,
věrná Ti až do věčnosti
Rosalie Suchánkova.
Ještě něco: tati říká,
že prý pro mne, mladou žábu,
času dost na milovníka.
Odpusť, Pepi, že tak škrábu.
Vážený a ctěný pane!
Vy mne neráčíte, vím to,
znáti dosud osobně,
ni to, co v mém nitru plane,
leč já jsem tak smělý tímto
obrátit se v úctě k Vám.
Vážený a ctěný pane,
v úctě podepsaný věří,
že mu račte uvěřit:
hle, v mém srdci láska plane,
láska k Vaší slečně dceři,
kterou znáti mám tu čest.
Mám tu čest ji znáti z ledu,
kam chodila s milostpaní, –
a bez toho anděla
žíti více nedovedu,
ano, bez ní život ani
mysliti si nemohu.
Slečna dcera sama, tuším,
lásku ke mně také chová,
proto, račte dovolit,
abych, touže svazkem užším
s ní se spojit, psal Vám slova,
jež mi srdce diktuje.
Milujiť já slečnu dceru
láskou, jež je stále prudčí,
láskou čistou, nezištnou,
celou silou karakteru,
jenž Vám, ctěný pane, ručí
slečny dcery za štěstí.
Proto jsem tak smělý, vznésti
prosbu k Vám za ruku její.
Račte nám dát svolení,
požehnejte dítek štěstí, –
prosíme co nejvroucněji
za laskavou odpověď.
Dovoluji si Vám říci,
že jsem medik v osmém roce
(mám rád ve všem důkladnost),
a já syn vždy milující,
ctil bych ve Vás svého otce,
v milostpaní matku svou.
V naději pak toho blaha
v ruce Vaše svůj los příští
skládaje, jsem v úctě Váš
Josef Václav Ostrý, Praha,
číslo 15, na Bojišti,
třetí schody, první dvůr.
Velectěný pane doktore!
Jelikož Jste žádal ve Svém psaní
za ruku mé dcery, promluvil
jsem stran toho ihned se svou paní.
Moje řekla, že je času dost
– holce šestnáct bylo letos v letě, –
vdát-li má se však, nuž ať se vdá,
Pánbůh dá-li hodného nám zetě.
Moje si Vás velmi chválila,
z ledu prý se velmi dobře znáte –
a tak, ctěný pane doktore,
navštívit nás račte jedenkráte.
Musíme se přece poznat blíž,
hodíte-li mně se jako dceři,
a tak tedy třeba v neděli
račte přijít k sedmé na večeři.
Povídám to zcela upřímně,
chci Vás poznat, proto tedy zvu Vás –
nerad bych snad s věnem dceřiným
v chytré síti Bůh ví koho uváz’.
Těše se, že ve Vás najdu snad,
co chci v zeti, karakteru dbalém,
trvám v úctě Jiří Suchánek,
vývoz šunek ve velkém i malém.
Milý Pepi, moje zlato,
co se to jen s tebou dálo?
Včera mluvil Jsi tak málo, –
vzpomínám si s pláčem na to.
Srdce moje těžko věří,
že Jsi byl tak chladný tuze.
Vzpomínám si na to v hrůze,
když jsi přišel před večeří.
Představila jsem Tě otci,
oba jste se rděli, bledli,
k večeři pak když jste sedli,
mlčeli jste jako mloci.
Nejedl Jsi ani, nepil,
čekala jsem na Tě v blahu
a Ty Jsi jen na podlahu
rozpačitě oči lepil.
Jak bys těžká muka přestál,
nebyl’s slaný ani mastný,
jindy se mnou byl Jsi šťastný,
včera’s o mne ani nestál.
Co Ti bylo, Pepi milý?
S pochmurnou Jsi mlčel skrání.
Byli jsme jak zařezáni,
nejedli jsme, nemluvili.
Vzpomínám teď v hrůze na to,
a jsem skoro blízka křečím.
Ublížili jsme Ti něčím,
milý Pepi, moje zlato?
Býval’s vždycky taký čtverák,
poslouchat Tě až až milo –
přec mi napiš, co Ti bylo,
vysvětli mi, co a kterak?
Což můj žal se ještě zvýší?
Piš mi, prosí Tebe znova
Rosalie Suchánková.
Odpusť, že tak špatně píši!
Velectěný pane doktore!
Příčiny Vám budou asi známy,
proč Vám píšu, ovšem důvěrně,
zůstaneť to navždy mezi námi.
Nechci činiti Vám výčitky,
jíž bych Vás snad nepříjemně zalek’ –
že bych já však tchánem být měl Vám,
takového jednání jsem dalek.
Moje neví, ani netuší,
že já znám Vás, bohužel, už déle,
ovšem neznal jsem, že Jste to Vy,
který tenkrát šilhal po Adéle.
Moje neví, kdo je Adéla,
a Vy tajnost zachovati račte, –
ale svatbu, pane doktore,
někde jinde sobě zaonačte.
Nemínímť já strkat peníze
takovéto váze těžké, zeti,
který dnes si sedne v hospodě
a jde z ní až nastane den třetí.
Nemínímť já slovem otcovským
takovýto požehnati párek,
kde muž, když se zvedá od stolu,
na tácku má přes padesát čárek.
Nechci zkrátka – račte odpustit –
aby naše spojila se dráha,
nerad bych, by dcery výbavu
v pivě nechala mi – těžká váha.
Nu, my jsme se dobře snášeli,
nemusí být mezi námi zloba –
ale zetěm abyste mi byl,
to si ještě rozmyslíme oba.
O čemž zprávu, pane doktore,
podává Vám s opravdovým žalem
Uzenářství J. B. Suchánka,
vývoz šunek ve velkém i malém.
Vážený a ctěný pane,
dovoluji si Vám říci,
že i na mne neméně
shledání to nečekané
jako rána zdrcující
předevčírem dopadlo.
Kořil jsem se slečně dceři,
neznal jsem Vás, co a kdo Jste,
Vy Jste byl tak laskav a
pozval Jste mne na večeři.
Co dál bylo, to je prosté,
jak jsem čet’ kdes v románě.
Otevřel jsem Vaše dvéře –
noha vstoupiti se zdráhá:
Vy Jste stál tu přede mnou!
Ucouvnul jsem v nedůvěře:
Jakže, tato těžká váha, –
to je její tatínek?
Ten, jehož jsem vyhazoval
často k ránu vlastnoručně
od „Boty“ i odjinud,
ten, jenž při tom tak se choval,
a tak nadával mi zvučně,
že vzal oba policajt –?
Jakže, tohle tchán je pro tě,
ten, jejž tolikrát jsi vlídně
opilého podpíral,
který lezl k „Zlaté botě“,
kde se opil šestkrát týdně,
když tam byla Adéla –?
Jakže, člověk, který ženat
kupovával šperky pro ni,
dal jí klobouk, slunečník,
člověk, který do svých tenat
jistou Frici svábil vloni, –
to že je tvůj příští tchán?
Neračte se divit tomu,
pane vážený a ctěný,
že při onom shledání,
do Vašeho vstoupiv domu,
byl jsem jako opařený – –
já jsem očím nevěřil.
Vážený a ctěný pane,
do nejdelší smrti ani
toho bych se nenadál...
Ostatně to řeči plané.
Co se týče milostpaní –
proč bych jí co povídal?
Ctěný pane, zvykem mým to
není, dělat někde klepy,
neboť já jsem – karakter!
Proto se jen slušně tímto
poroučím, já, osel slepý,
který jsem se neptal dřív.
Žijte tedy zatím blaze!
Na shledanou v době příští –
třeba někdy k ránu zas!
S úctou J. V. Ostrý v Praze,
číslo deset, na Bojišti,
třetí schody, první dvůr.
Ctěná slečno, divíte se asi,
že Vám píšu, známý-neznámý,
ale ve mně všecko se to kvasí,
jak ten lump se stavěl před Vámi!
Naznačím Vám několik jen rysů
z karakteru, jenž se hnusí mně.
Třeba psaní bylo bez podpisu,
věřte, že to myslím upřímně.
Ten pan Ostrý – měla byste s chutí
vyhodit lumpa ze dveří, –
hanebně Vás, slečno, balamutí,
člověk ani očím nevěří. –
Milá slečno, já bych přál Vám slyšet,
kde on o Vás mluví, co a jak!
Včera kamsi nachmelený přišed
husou nazval Vás ten darebák!
Šišláte prý a Bůh ví, co přilhal, –
tohle pěkný byl by pro Vás muž!
kde je ženská jaká, po všech šilhal,
vrabci o tom zpívají si už...
Po těch věcech nic mně není sice,
ať si každý dělá, co chce sám, –
že je celý blázen do sklepnice,
mimochodem jen tu povídám.
Co se o něm povídalo v zimě,
to se, slečno, nedá ani říc’.
Odpusťte, že píšu anonymně,
podruhé Vám řeknu ještě víc.
Že má dluhy, sama víte asi,
předloni už chodil skoro bos,
nu a že mu vypadaly vlasy,
o tom povídá se ledacos.
Ve všech hospodách už s dluhy uváz’
člověk špatnosti té nevěří.
Jako přítel, slečno, varuju Vás:
vyhoďte ho, lumpa, ze dveří.
Kam jen, slečno, oči dala byste!
Za věno by koupil si pár bot,
trochu hadrů, ňáké prádlo čisté, –
ostatní by dones’ do hospod.
Takových by bylo, jako smetí...
Pravdu svatou řek’ jsem před Vámi,
račte o ni, slečno, přemýšleti.
S plnou úctou Známý-Neznámý.
Nepovrhnete-li city mými,
na tamtoho myslit přestaňte!
Buďte šťastna! S úctou S. T. Přímý,
hlavní pošta, poste restante.
Ctěný pane! Ten Váš list
teprv otevřel mi oči.
Ten pán, račte býti jist,
práh náš více nepřekročí.
Odpusťte, že k vůli mně
s poštou útraty Vám vzešly, –
přála bych si upřímně,
abychom se někde sešli.
Zajisté, že hodný Jste,
tedy zítra čekat budu
v městském parku o šesté,
ač snad propadnu se v studu.
Budu míti žlutý pás,
račte přijít jistě ale,
věřte, Pane, že si Vás
již teď vážím neskonale.
Zatím ještě jednou Vám
děkuji za Vaše slova.
Odpusťte, že pospíchám.
Rosalie Suchánkova.
Ten pán ani nebyl s to
milovat, snad starou bábu.
Račte přijít najisto.
Odpusťte mi, že tak škrábu.