Rekonvalescent.

Rekonvalescent.
Hůl s kloboukem a otevřená kniha tu se mnou leží z kraje pasekypaseky, a jak stín tmavý se září se stíhá, mně před okem se zas ta chvíle míhá, když se vším jsem se loučil na věky. Když myslil jsem, že večer, který padá, je v životě mém už ten posledníposlední, a kol mé hlavy dlouhá stínů řada, když v horečce si darmo člověk žádá, ta dlouhá noc už kdy se rozední. A člověk přece, přece, přece váhá, přec jakás hrůza duši zachvátí, v ten neznámý kraj v bázni krok se zdráhá, – zde všecko znáš, leč kam jde tato dráha, z níž víc se žádný, žádný nevrátí? 103 Pot mrazivý na bledém čele vstane a lítost div že prsa nezláme – a naříká to v duši mukou rvané a po vzdálených touha žárem plane – a kol jen cizí tváře neznámé. Tam blouznil jsem, kde jsou ty drahé tváře, kde otec, bratři a kde sestry jsou, a blouznil jsem, se s hrůzou smrti sváře, až na černé a opuštěné káře mne s mrtvolami jiných odvezou. A výkřik na rtu umírá a hyne, ten výkřik v duši nikdo neslyší a ty dvě ruce suché tak a siné kol hledají.. ... a vše než s nocí splyne, je člověk v smutku hrobu nejbližší. A níž pak splývá těžká mlha šerá, zrak upřený se dívá v tmavou dál a stíny táhnou jako za večera... až zašeptáš: „Jsem ještě živ? – leč včera mně příšerný a těžký sen se zdál.“ Ah, vzpomínám, teď jsem zas doma, doma a do lesů jdu opět o holi, jich dech mne líbá vášnivýma rtoma a u lesa, to ty jsi, vesničko má, to střechy tvé a to tvé topoly. To žlutá pole, kde zas žiju znova, lavičky známé, známé procházky, 104 les, údolí, ta alej u Sychrova – – a všecko pro mne upomínky chová a všecko klade steré otázky. A jitro je, zpěv, rosa, vůně, záře, zas nové písně na dně v srdci jsou... leč vzpomínám teď na ty cizí tváře a na ty, jež v té opuštěné káře dnes cizí lidé mlčky odvezou... 2. 9. 84. večer v sychrovském lese.
105