Čím je ta láska...

Čím je ta láska...
Čím je ta láska v lidský život všední a čím, když prchne, upomínka na ni, víc nevím sám – v tom teskném zadumání se dnes jen chvěji před ní. To jenom dech – a přec v to ostré hloží byl květem jarním. Umdleného čela to byla první růže rozechvělá a posvěcení boží. Ah, jenom dech, nic vícvíc. A přece stačí, by po letech žár zašlý v oku vznítil, by pak svou bídu dvakrát člověk cítil, když vzpomene si v pláči. Den jediný. A bylo to jak sadem květ nejkrásnější, který vždycky rádi do upomínek ztraceného mládí ve zlaté listy kladem. A jednou, až tu knihu rozevřeme, jak bude nám, až ucítíme váti z ní všecko to, co víc se nenavrátí v to prázdné srdce němé? 44 Čím budou nám ty zlaté, drahé listy v té knize nudné, potrhané, kterou zvem životem? – a čím v tu mlhu šerou hvězd prvních plápol čistý? Čím bude nám ten úsměv drahých lící – čím bude tobě, až svou dlaní hebkou své první dítě zvedneš nad kolébkou, má píseň žalující? A přec, než navždy hlava mdlá se složí, nám zbude dost v ta žití lada bědná: ten úsměv tobě, mně ta růže jedna, květ jeden v ostrém hloží. 45