Večerní procházka.

Večerní procházka.
Srdce mého drahá paní, nevím sám to více ani, co vše leží mezi tím, když v té chvíli těžké, dumné naposled jsi stála u mne a v dál zřela s pohnutím. Ba mně zdá se, věčnost celá jako by tím prázdnem zela od té chvíle, paní má. „V neshledání,“ řekli jsme si. V tmách tvé oči zhasly kdesi. Díval jsem se za nima. Pak se snesla zima na zem. A tak smutno bylo, mrazem chvěli jsme se v těžkých snách. A pak jaro přišlo zpátky – chvíle jen – a bez památky zašlo zas. – Já k srdci sáh’. A zas podzim, teskná doba umírání. – Rok. – A oba zas tu ruku v ruce jdem. 48 A já poznal ty tvé tahy a ten zjev tak milý, drahý. Zřeli jsme se s úsměvem. Jak ti bylo? – Jsi tak bleda, duše má. Co v dáli hledá teskný zrak? Jdem tiše dál. Měsíc bledé světlo leje na nás dolů do aleje a v tvém oku září vzplál. Vzdáleni té vřavě ulic jdem tu zas – ty plaše tulíc hlavu svou k mé mlčky jdeš – A jak tady mluvit slovy? Je kol večer adventový – loni jsme tak šli tu též. Šli jsme kdysi také tady a den naší lásky mladý září plál. A kolem, hleď, jako loni ještě vše je. Jen to listí víc se chvěje a je blíže k zimě teď. A my tady v snivém šeru chodívali za večerů. Zda ten chrám tu ještě znáš? Také jsme tam byli kdysi a tam, drahá, slíbili si – – zda si ještě vzpomínáš? 49 Vidíš, vidíš. – Tobě ale chvějí se ty ruce malé. Hle, teď z chrámu vyšel lid. – Než ti budou vínek plésti, pojď se za to zašlé štěstí zašlé lásky pomodlit. 50