Nač myslit...

Nač myslit...
Nač myslit v této chvíli, když podvečerem nade mnou se známá lípa chýlí s tou listí hudbou tajemnou? – Když vše tady tak známé z té doby, na níž ze dnů všech si rádi vzpomínáme a vzpomeneme po letech. Když jako teď se kloní ta lípa v drahý, zašlý sen, tak na té lávce loni jsem s milou seděl zamyšlen. Je touha srdcí vůně, jež smírně vane u hlavy – ta vzpomínkou-li stůně, snad vzpomínkou se uzdraví. A i když hlava šílí a hyne v těžké závrati, – – nač myslit v této chvíli než na to, co se nevrátí? – 15. 7. 85.
51