Zapomenout.

Zapomenout.
Vichrů nářek nocí vane, venku je tak zima, zima i v té duši rozervané. Tam i tady táhnou mraky. – A když všecko v hrobě dřímá, chtěl bych taky, chtěl bych taky zapomenout. Ale mně to hlavu mámí, – jděte, jděte, stíny teskné... A zas obraz jeden známý, ah, tos ty a tvé to tahy, tmavý zrak se v slzách leskne: – „Nesmíš, drahý, nesmíš, drahý, zapomenout!“ A tvůj ret se zachvěl na mém, nad námi se láska chvěla, večer hořel v lesku samém a my sami, sami byli... A ty, duše má, bys chtěla tuto chvíli, tuto chvíli zapomenout? 96 A ty drahé, dobré dítě, jak jsem já ti mohl říci tenkrát ono „miluji tě“ – Ale přišla jiná doba a tys děla laškující: – „Chtějme oba, chtějme oba zapomenout!“ A tys se tak smála, smála a ty jsi pak byla paní – ale já jsem šílil zmála a já rval tu hlavu bědnou – ale já jsem nemoh’ ani, ani jednou, ani jednou zapomenout. A jen dumy táhnou teskné, stín tvůj vidím v dál se ztrácet, jak se hvězda v mlhách leskne. Přec to líto neskonale. Srdce může dokrvácet, nikdy ale, nikdy ale zapomenout. 26. 1. 85.
97