Ty nevíš, drahá...

Ty nevíš, drahá...
Ty nevíš, drahá, jak mi teskno bývá, když večer klesnou skráně unavené a já jsem sám – noc jenom zádumčivá, tak nesmírná se nad mou hlavou klene. Když člověk cítí, jak je život krátký a jak tu marně hyne, mře a strádá a chvíle ta že nevrátí se zpátky, když řekla’s mi: – Jak mám tě, hochu, ráda! Ó miláčku, to hlava dnes mi šílí... Dnes noc je zimní a vše dýše mrazem, ten kraj se ztápí v závoj sněhu bílý – a tenkrát jaro snášelo se na zem. Ó tenkrát, tenkrát co nám létlo čelem, a co hřálo nás a co kol jarem válo, co chvělo se nám v srdci rozechvělém a co se záře v sny nám rozesmálo! Ó kde ten čas, kdy srdce srdci stačí a provane cos sladkým dechem mládí, v té vůni lesů, při té písni ptačí, když řekli jsme si, jak se máme rádi. 84 Ó miláčku, kde je, co bylo tady? proč vzpomínka teď slzy v oko nutí? kde paprsk čistý, plný snů a vnady, kde první pocel, první obejmutí... Ó ty to nevíš, co já vše jsem vložil v tu lásku tvou a v malé tvoje dlaně a co jsem divé, děsné muky prožil, než vzpomínku mi život podal za ně. Ó ty to nevíš, čistý květe bílý, co v moři běd se paprsků těch láme od chvíle té, kdy jsme se rozloučili a věděli, že víc se neshledáme... Ó ty to nevíš, jak mi teskno bývá, když večer klesnou skráně unavené a já jsem sám – a noc jen zádumčivá, tak nesmírná se nad mou hlavou klene... 4. 1. 85.
85