Loučení.

Loučení.
Zas tedy v širý svět, v tu všední vřavu ulic... Vám s bohem, zahrady, kde přec jsem nebyl sám, kde se mnou byla’s ty, svou hlavu k mojí tulíc... Já hlavu kloním teď a tiše vzpomínám. Ó s bohem, lavičky, kde seděli jsme spolu, ó s bohem, procházky, jež náš jste zřely ples! teď suché listí jen už zvolna padá dolů, jak pod tou tíží snů má hlava padá dnes. Vy háje bez konce a hluboké a dumné, k vám letí píseň má s tou dumou v čele mém, s tou plachou vzpomínkou, když stála tady u mne v těch korun šumění, v tom dechu hlubokém. Ó jak jít do dáli a nevzpomínat na tě a snů těch zapadlých a blouznivých těch chvil, když v lásce oko tvé a západ planul v zlatě a peruť hvězdnatou k nám večer nachýlil. A my jsme snili tu, tvá bílá ruka malá v mé ruce chvěla se jak drobný, bílý květ, a noc v svém náručí nás vroucně objímala, vzplál azur hvězdami a touhou na rtu ret. To večer sladký byl a snivý, neskonalý a svatý, velký mír nám kanul v srdce níž..... Ó lesy hluboké, proč teď se smutkem halí ta širá, širá pláň – a o čem, háji, sníš? 36 Že v dál mi odešla a že mé prchlo štěstí, že v duši bolí to, když sám jsem znovu zas, zda listem posledním to pláčí ratolesti? – Já měl jen podzim dřív – teď našel také vás. Mně dávno před vámi v sny zavála už zima, teď vane nad vámi a vás to bolí též, a teď nám oběma to jaro v zemi dřímá, teď, lese, jako já se v podzim zachvěješ... V těch pustých korunách to naříká a kvílí, zpěv ptačí dávno ztich’ i šepot blouznivý a velká, přísná noc se mlčky k zemi chýlí a padá na lesy a padá na nivy. A oddech mrazivý jak samo umírání vlá teskně kolem kol a vše jít musí v dál, vše tady umřít má a vše se smrti brání, pláň, která kvetla kdys, květ, který vítr svál. A tam, kde hasne den a kde se azur klene tak tmavě modravý, plá rudý, žhavý nach a slunce zavírá to oko zkrvácené a víčka ztrhaná se chvějí v mrákotách. Noc přísná, hluboká a bez konce a tmavá a dlouhá k zoufání – jen mlhy bílý pás v dál táhne přes lesy – – mně v dlaně padá hlavahlava, bez sladkých očí dvou jak tma je tu a mráz... 37