Zas tedy v širý svět, v tu všední vřavu ulic...
Vám s bohem, zahrady, kde přec jsem nebyl sám,
kde se mnou byla’s ty, svou hlavu k mojí tulíc...
Já hlavu kloním teď a tiše vzpomínám.
Ó s bohem, lavičky, kde seděli jsme spolu,
ó s bohem, procházky, jež náš jste zřely ples!
teď suché listí jen už zvolna padá dolů,
jak pod tou tíží snů má hlava padá dnes.
Vy háje bez konce a hluboké a dumné,
k vám letí píseň má s tou dumou v čele mém,
s tou plachou vzpomínkou, když stála tady u mne
v těch korun šumění, v tom dechu hlubokém.
Ó jak jít do dáli a nevzpomínat na tě
a snů těch zapadlých a blouznivých těch chvil,
když v lásce oko tvé a západ planul v zlatě
a peruť hvězdnatou k nám večer nachýlil.
A my jsme snili tu, tvá bílá ruka malá
v mé ruce chvěla se jak drobný, bílý květ,
a noc v svém náručí nás vroucně objímala,
vzplál azur hvězdami a touhou na rtu ret.
To večer sladký byl a snivý, neskonalý
a svatý, velký mír nám kanul v srdce níž...
Ó lesy hluboké, proč teď se smutkem halí
ta širá, širá pláň – a o čem, háji, sníš?
Že v dál mi odešla a že mé prchlo štěstí,
že v duši bolí to, když sám jsem znovu zas,
zda listem posledním to pláčí ratolesti? –
Já měl jen podzim dřív – teď našel také vás.
Mně dávno před vámi v sny zavála už zima,
teď vane nad vámi a vás to bolí též,
a teď nám oběma to jaro v zemi dřímá,
teď, lese, jako já se v podzim zachvěješ...
V těch pustých korunách to naříká a kvílí,
zpěv ptačí dávno ztich’ i šepot blouznivý
a velká, přísná noc se mlčky k zemi chýlí
a padá na lesy a padá na nivy.
A oddech mrazivý jak samo umírání
vlá teskně kolem kol a vše jít musí v dál,
vše tady umřít má a vše se smrti brání,
pláň, která kvetla kdys, květ, který vítr svál.
A tam, kde hasne den a kde se azur klene
tak tmavě modravý, plá rudý, žhavý nach
a slunce zavírá to oko zkrvácené
a víčka ztrhaná se chvějí v mrákotách.
Noc přísná, hluboká a bez konce a tmavá
a dlouhá k zoufání – jen mlhy bílý pás
v dál táhne přes lesy – – mně v dlaně padá hlava,
bez sladkých očí dvou jak tma je tu a mráz...