Kde jednou miloval...

Kde jednou miloval...
Vždy člověk v myšlénkách rád zajde v místa ona, kde jednou miloval – ó štěstí, kdo tak moh’! – – kde tiše voněl bez a plála růže vonná, nad starým altánem kde bíle zkvétal hloh. A zvolna je mu tak, že někdo k němu sedá s čarovným úsměvem i v pohledu i rtech, že v zrak ten májový své oko v touze zvedá... a srdcem chvějivým se noří v starých snech. On šeptá v myšlénkách vše sladká jména, slova, jak druhdy v chvíli té, kdy ještě byl tu s ní, kdy ještě nevěděl, co smutku život chová a že tu každý květ svým dechem potřísní. A pak se probouzí a v duši líto je mu, že jako tenkráte je vše tu stejné dnes, ten altán, lavička, ten šplíchot vodojemu, ta bílá pěšinka i modravý ten bez. Jen ona odešla, tak zašla pro vše věky a nevrátí se víc a nepřijde už sem. On hlavu pozvedá... kol ptačí nápěv měkký a šelest perutí se chvěje nad lesem. [41] Jde večer nádherný a západ hoří zlatem, mha táhne údolím a měsíc vychází, a noc jde velebná v svém rouše hvězdošatém a vlídný anděl snů ji mlčky provází. A ten, jenž seděl tu a mlčky dumal o ní, dál s hlavou schýlenou jde smuten nocí sám. Krok jeho zapadá... tak člověk hlavu kloní a hledá na zemi, co vzlétlo ku hvězdám. 27. 5. 85.
42