Večerní procházka.
Srdce mého drahá paní,
nevím sám to více ani,
co vše leží mezi tím,
když v té chvíli těžké, dumné
naposled jsi stála u mne
a v dál zřela s pohnutím.
Ba mně zdá se, věčnost celá
jako by tím prázdnem zela
od té chvíle, paní má.
„V neshledání,“ řekli jsme si.
V tmách tvé oči zhasly kdesi.
Díval jsem se za nima.
Pak se snesla zima na zem.
A tak smutno bylo, mrazem
chvěli jsme se v těžkých snách.
A pak jaro přišlo zpátky
– chvíle jen – a bez památky
zašlo zas. – Já k srdci sáh’.
A zas podzim, teskná doba
umírání. – Rok. – A oba
zas tu ruku v ruce jdem.
48
A já poznal ty tvé tahy
a ten zjev tak milý, drahý.
Zřeli jsme se s úsměvem.
Jak ti bylo? – Jsi tak bleda,
duše má. Co v dáli hledá
teskný zrak? Jdem tiše dál.
Měsíc bledé světlo leje
na nás dolů do aleje
a v tvém oku září vzplál.
Vzdáleni té vřavě ulic
jdem tu zas – ty plaše tulíc
hlavu svou k mé mlčky jdeš –
A jak tady mluvit slovy?
Je kol večer adventový –
loni jsme tak šli tu též.
Šli jsme kdysi také tady
a den naší lásky mladý
září plál. A kolem, hleď,
jako loni ještě vše je.
Jen to listí víc se chvěje
a je blíže k zimě teď.
A my tady v snivém šeru
chodívali za večerů.
Zda ten chrám tu ještě znáš?
Také jsme tam byli kdysi
a tam, drahá, slíbili si
– – zda si ještě vzpomínáš?
49
Vidíš, vidíš. – Tobě ale
chvějí se ty ruce malé.
Hle, teď z chrámu vyšel lid.
– Než ti budou vínek plésti,
pojď se za to zašlé štěstí
zašlé lásky pomodlit.
50