Čím je ta láska...
Čím je ta láska v lidský život všední
a čím, když prchne, upomínka na ni,
víc nevím sám – v tom teskném zadumání
se dnes jen chvěji před ní.
To jenom dech – a přec v to ostré hloží
byl květem jarním. Umdleného čela
to byla první růže rozechvělá
a posvěcení boží.
Ah, jenom dech, nic vícvíc. A přece stačí,
by po letech žár zašlý v oku vznítil,
by pak svou bídu dvakrát člověk cítil,
když vzpomene si v pláči.
Den jediný. A bylo to jak sadem
květ nejkrásnější, který vždycky rádi
do upomínek ztraceného mládí
ve zlaté listy kladem.
A jednou, až tu knihu rozevřeme,
jak bude nám, až ucítíme váti
z ní všecko to, co víc se nenavrátí
v to prázdné srdce němé?
44
Čím budou nám ty zlaté, drahé listy
v té knize nudné, potrhané, kterou
zvem životem? – a čím v tu mlhu šerou
hvězd prvních plápol čistý?
Čím bude nám ten úsměv drahých lící –
čím bude tobě, až svou dlaní hebkou
své první dítě zvedneš nad kolébkou,
má píseň žalující?
A přec, než navždy hlava mdlá se složí,
nám zbude dost v ta žití lada bědná:
ten úsměv tobě, mně ta růže jedna,
květ jeden v ostrém hloží.
45