Smutný večer.
Dnes to je večer, jak bych umřít mělměl.
Až jak mým drahým i má hlava setlí –
já zapomenout ještě neuměl
a bůh ví, kdy-li najdu paprsk světlý.
A v mysli vidím drahý, známý rys
a vzpomínám – už roky tomu celé,
co u klavíru hrála jsi mi kdys,
měsíční záři majíc na svém čele.
Víš, to ta chvíle, kdy jsem trpěl též,
ty víš – tys znala, co mi zbude po ní,
a že mi z rána navždy odejdeš
a že ta píseň všemu hranou zvoní.
A ruce se ti třásly, já to vím,
a teď... teď muž tvůj líbá tě a kochá,
tvůj muž, tvůj muž... A s tónem posledním
jsi zapomněla blouznivého hocha.
A tak jsme šli. – – A po těch letech ztrát
tak smutno mi a trpce život chutná.
Svůj život celý slyším písní lkát
a je to píseň zoufalá a smutná.
80
Je před zimou a všady teskný žel
a jak pláč pro ty, kteří jednou žili –
a já bych do té noci pohlížel,
až v rakev by mne tiše položili.
A tak bych všecko ve své duši měl
a čekal bych, až výš se mlhy zvednou –
já zapomenout ještě neuměl
a bůh ví, jestli zapomenu jednou.
A myslím si, by bylo jako dnes
v těch chvílích štěstí, které zašlo záhy,
a kdyby smutek na mé čelo kles’,
jak šli bychom tou stopou jedné dráhy,
Že slíbala bys chmury skrání těch,
bych neutonul v zoufanlivém víru,
a že bysi s tou září ve vlasech
zas u okna mi hrála na klavíru.
27. 9. 85.
81