Na vyhlídce.
Tvá ruka leží na mé,
tíž její je tak sladká.
Vím, oči tvoje, to jsou hvězdy samé
a láska jich tam na sta ještě natká
Leč nedívám se na tě
a oko jinde těká.
Kol večer jde v tom přenádherném šatě
a vlídný je jak ruka tvoje měkká.
Na strmé skále maně
jsme stanuli tak sami,
nám k ňadrům hlava klesla zadumaně,
jak večer padá v dáli nad Troskami.
A tam se obzor tratí
a lesy, skály, chlumy
nás od nich dělí a je západ zlatí
a pod námi tak hluboko les šumí.
21
A táhnou mlhy šeré
a tmavé stíny v polích,
ohromnou dálí v kráse růže steré
den zapadá a vrány do skal holých.
A vidíme ty vrány,
jež vzduchem ještě plují,
a skály zříme, jež jsou rozervány
jak lidské duše, které pochybují.
V těch skalách kleč se chytá
a kryje holé kostry,
a jejich čela, ta jsou dávno zrytá,
má člověk hoře, skála vítr ostrý.
A vidíme pás bílý,
kde Jizera se leskne,
a vidíme, jak zvolna večer chýlí
se nad Ještěda staré čelo teskné.
A tvůj zrak dálí hledá
to čelo rodné Sněžky –
tam v dáli ale je jen pára bledá
a nad námi, to soumrak je už těžký.
A co nás dálí láká,
tak daleko, jak říci!
A jak se stmívá a jak víc se smráká,
co naší duší táhne milující!
Den vidíme, jenž padá,
den štěstí, který hasne,
22
a vidíme ta dlouhá, dlouhá lada
a bílé dvory, první hvězdy jasné.
Jen v propast tady dole
se ani nedíváme –
to času dost, až jednou v pláně holé
květ pohodíme, jejž teď v duši máme.
23