V pavillonu.
V Sychrovském parku (– stokrát je mi dražší
teď, kdy byl svědkem tiché lásky naší –)
V tom parku, jenž tu lásku naši střežil –
ah, že to velké štěstí jsem jen přežil!
Dnes bloudím sám. Hle, drahé místo známé,
kde řekli jsme si, že se rádi máme.
Dnes na té lávce sedím sám a píši.
Kol z pavillonu vzácné květy dýší.
To bylo včera. V oku zář jsi měla –
a snad jsi na to dávno zapomněla.
A večer byl, tak krásný, vlídný, sladký
a včaroval nás jako do pohádky.
V tom pavillonu my jen snili sami
a svatý, velký mír plál nad hvězdami.
A hvězdná noc se k našim hlavám snáší
a kolem táhnou divní snové plaší.
25
A k nám jak měsíc níž se listím vkrádá,
já stokrát ptal se: „Pověz, máš mne ráda?“
A odpovědí tvoje ústa vřelá
mi stokrát na rtech žárem zahořela.
A jako příval velkých svatých tonů
se k nám cos chvělo šerem pavillonu,
Kde děsný žár a dlouhá léta muky,
mých skrání hloží a krev mojí ruky,
Ztracené žití i tu hrůzu před ním
tys zaplašila políbením jedním.
A dnes už drahá’s v dál zas odešla mi
z té lávky, kde jsme včera byli sami.
Je smutno dnes. Je pod mrakem a zima.
A v nitru mém cos neznámého dřímá.
Dnes na té lávce sedím sám a píši.
Kol z pavillonu vzácné květy dýší.
To bylo včera. V oku zář jsi měla –
teď snad jsi na to dávno zapomněla.
26