Ve sklepě Auerbachově.
Causerie z cesty.
Ó Muso, sladká družičko má,
ty, jíž svit divný v očích plane,
jež líbala’s mne svýma rtoma
na čelo záhy ustarané
a pro niž, běda, v žití mladém
bych málem byl už umřel hladem;
ó Muso, která’s měla pro mne
vždy jenom látky domácí, –
ať tak či tak, ať není skromné,
co časem v nitru burácí, –
já poctivě jsem říci toužil,
co v srdci svém jsem žitím nes’,
a přece jsem snad nezasloužil,
že bit jsem býval jako pes;
ó Muso, věčných bohů dcero,
jež druhdy, zanícení vzor,
jsi diktovala v moje péro
i žár i hněv i zášť i vzdor,
mladého snění čistý vznět
tak horoucí a plamenný,
38
a vše to, nad čímž moudrý svět
pokrčil vážně rameny;
ó Muso intimních těch chvil,
kdy také já jsem býval šťasten –
ba málem bych už nevěřil,
že také jednou býval čas ten;
ty, s níž jsem při měsíci bloudil, –
nu, byl jsem hloupý, mladý hoch,
než přísně jeden muž mne soudil,
že lyriky jsem nechat moh’;
ó Muso, která’s na Příkopy
mě vodívala druhdy, žel,
kde daktyl, jambus pětistopý
a trochej mnohý vypučel
v mé hlavě, básněmi se zrodiv,
jež v něžné sbírce vydal jsem
svým pánům současníkům v podiv
s titulním něžným obrázkem –;
Ty, Muso, tvář dnes sobě zastři,
jak já to činím ubohý:
tak dlouho páni kritikastři
mně šlapali tu na nohy,
až po způsobu velkých pánů
mně vidělo se říci: „Dost!“
A jednou v krásném jarním ránu
svou mládeneckou domácnost
jsem opustil, dal Praze vale
i pianu, jež nade mnou,
39
ach, stenávalo neskonale
pod čísi rukou hanebnou.
Svým hněvem ztresci toho, Pane,
kdo takto o můj život hrál, –
já jako ptáče polekané
již prchám, letím dál a dál...
*
Teď v Lipských ulic bloudím spleti,
jsem na náměstí jakémsi, –
ó čtenáři můj, jestli lze ti,
na sklenku vína zajděm si!
Že pojde z toho u nás klep?
Aj, kdo by po nás kámen hodil!
Hle, Auerbachův starý sklep,
nebožtík Göthe sem už chodil:
pan dvorní rada při víně
o politice se tu hádal
a časem v pozdní hodině
verš mnohý z Fausta v hlavě skládal.
Ten Olympický, Svrchovaný
v Germánů hrdém Parnassu
zář kolem šířil na vše strany,
nu, ale všeho do času –:
klassika titul básník má-li,
jej vlastně osud kletbou stih’:
svět klassiky, jak známo, chválí,
leč, jak též známo, nečte jich.
40
Buď pozdraven, ty vzácný sklepe!
svou zaprášenou perutí
minulost sama, zdá se, klepe
o starodávné klenutí,
své reflexe sem hází doba,
jíž slunce dávno nezáří,
epocha starší, než my oba,
oh, než my oba, čtenáři!
Zde dávno scházeli se k vínu,
než já jsem chodil do školy,
a mnohého z těch měštěnínů
už dávno hlava nebolí...
Kohosi zrak můj darmo hledal –
já v duchu zřel jsem zadumán,
jak tam v tom rohu asi sedal
Jan Wolfgang Göthe, starý pán...
Teď velebásně jeho sceny
tu některé jsou zobrazeny:
Faust pro vše slepý, němý, hluchý,
usednuv v dílnu tajemnou,
zaklíná všecky pekla duchy,
na prvním fresku nade mnou.
Dál s Mefistem už pikle kutí
a v porad oněch výsledku
zde prahanebně balamutí
svou zbožňovanou Markétku.
Ta po očku se dívá k pánu,
by odolala, není s to,
41
co se starou, hle, do altánu
jde obětavý Mefisto.
A další fresko scenu jeví,
jak milý Faust se pozdě kál,
a Markétka štká bez úlevy
a pláče, vzdychá a tak dál.
*
Je strašlivá to věc a nová,
je podobno to k nevíře,
a tuším, za ta smělá slova
jak vraha, lotra, kacíře
že na hrachu mě nechá klečet
náš krasomilec přemnohý:
já Göthe celého jsem nečet’
a nepřečtu as, ubohý!
Já vím, jsem červík proti němu,
já vážím si ho a jej ctím,
však srdce, srdce – poručte mu!
Já německy číst neumím.
To mladické jsou nerozumy
a budou u nás čím dál větší...
Vím, mnohý přítel krasoumy
že ruce spráskne nad tou řečí,
mně krutě za to vycinká, –
já nemohu si pomoc’ ale:
já nepřečet’ jsem Lessinga
a protivný mi neskonale
je Schiller, ať má velké jméno
42
a básník je as veliký,
jak s pomníků svých přes rameno
zří na nás, bídné červíky...
Však v nadšení mě přímo za to
z krajanů jeho strhli jiní,
jichž každé slovo ryzí zlato
a neobsáhlé dobrodiní
všem, kdo jsou smutni po světě...
Já jednu báseň z toho cechu,
bych sloužil naší osvětě,
všem dobrým duším pro potěchu
chci přeložit, když vůle boží
tu úlohu, ach, na mne vloží:
*
„Ty ryze německé své matky
německá dcero, zdráva buď!
Tvůj pohled německy tak sladký
dme štěstím německou mou hruď!
Německá rosa vůkol padá
po žhavém, praněmeckém dni, –
ó německá má vílo mladá,
v německý zrak mi pohlédni!
Německý večer kol se sklání,
německý kolem dýše vzduch,
ó dívko, německé tvé skráni
německý v lásce žehná bůh!
43
Hle, v německém tom podvečeru
německy sladce zní tvůj hlas,
tak německy jsi krásna věru,
i německy byť mlčela’s!
Německý smích ti plyne se rtů,
německým zvoní hrdlem tvým – –“
– I k německému jdi mi čertu
a zalkni se svým němectvím!
*
Ó hvězdičko ty mezi řádky,
ty věru jsi mi svitla v čas,
by z těchto cizích luhů zpátky
mne aspoň v mysli donesla’s!
Hvězdičko malá, budiž zdráva,
můj dík měj jménem těchto slok,
že, jak jen v balladách se stává,
učiníš se mnou jeden skok
přes hory doly, na sta mil –
až v Praze jsem se zastavil.
*
Je k sedmé večer. Ještě chvíli,
a opět zvonek ozve se
a dál to půjde mnohou mílí,
kam rychlovlak mne donese.
A zatím Praha – hola hej,
sem rychle ještě sklenku vína,
při víně věru nejkrásněj’
44
se zadumá a rozpomíná...
Ach, Praha má! Co dělá as?
Já vzpomínal už cestou v kupé
a stále teď si myslím zas,
co k divadlu teď nožek cupe,
co sličných zjevů přejde tam,
jimž z očí radost mládí sálá –
z niv germánských buď Pražankám
zde poslána má plná chvála!
Vzpomínka jedna druhou střídá.
Já vzpomínám a vidím v duchu,
jak život vře tam v šumném ruchu,
jak Ferdinandská naše třída
ve poetickou chvíli onu,
než v divadle se začne hrát,
se v šumu oživí a shonu,
jejž, cizí všem, přec vždy mám rád.
*
A rád mám přátel kroužek úzký,
ten Dlouhý stůl, všech stolů vzor,
rád měl jsem vždy ty denní schůzky
i přátel družný rozhovor.
Že přilnuli jsme k sobě blíž,
než ti, jichž náhoda jen svála,
já zvedám vám dnes tuto číš:
Buď s vámi zdar i láska stálá!
Zdar s vámi buď, ó přátelé,
jak sešli jste se v koutek známý, –
45
ó mnohé chvíle veselé
já prožil jsem tam mezi vámi
a vzpomenu si vždycky rád,
v tom životě, jenž hluše pílí,
jak mnohou utěšenou chvíli
jsem s vámi prožil kolikrát!
A proto se mi stesklo, žel,
když opouštěl jsem místa drahá
a když jsem ráno pohlížel,
jak za mnou v šeru mizí Praha.
A proto starý štít mne sved’,
že někdo stesk mi v duši hodil,
i proto, že sem Göthe chodil,
i proto, bych ten pohár zved’
a řekl: – Přátelé tam v dáli,
tu číši piju na zdar vám,
že věrně vy jste ke mně stáli,
já na vás věrně vzpomínám!
Buď s vámi rozmar s věčným jarem,
kéž hoře, které pátrá kolem,
se nikdy u vás nestaví:
v tom Auerbacha sklepě starém,
ó přátelé za Dlouhým stolem,
všem připíjím vám na zdraví.
46