Ve sklepě Auerbachově.

Bohdan Kaminský

Ó Muso, sladká družičko , ty, jíž svit divný v očích plane, jež líbala’s mne svýma rtoma na čelo záhy ustarané a pro niž, běda, v žití mladém bych málem byl umřel hladem; ó Muso, která’s měla pro mne vždy jenom látky domácí, – tak či tak, není skromné, co časem v nitru burácí, – poctivě jsem říci toužil, co v srdci svém jsem žitím nes’, a přece jsem snad nezasloužil, že bit jsem býval jako pes; ó Muso, věčných bohů dcero, jež druhdy, zanícení vzor, jsi diktovala v moje péro i žár i hněv i zášť i vzdor, mladého snění čistý vznět tak horoucí a plamenný, a vše to, nad čímž moudrý svět pokrčil vážně rameny; ó Muso intimních těch chvil, kdy také jsem býval šťasten ba málem bych nevěřil, že také jednou býval čas ten; ty, s níž jsem při měsíci bloudil, – nu, byl jsem hloupý, mladý hoch, než přísně jeden muž mne soudil, že lyriky jsem nechat moh’; ó Muso, která’s na Příkopy vodívala druhdy, žel, kde daktyl, jambus pětistopý a trochej mnohý vypučel v hlavě, básněmi se zrodiv, jež v něžné sbírce vydal jsem svým pánům současníkům v podiv s titulním něžným obrázkem –; Ty, Muso, tvář dnes sobě zastři, jak to činím ubohý: tak dlouho páni kritikastři mně šlapali tu na nohy, po způsobu velkých pánů mně vidělo se říci: „Dost!“ A jednou v krásném jarním ránu svou mládeneckou domácnost jsem opustil, dal Praze vale i pianu, jež nade mnou, ach, stenávalo neskonale pod čísi rukou hanebnou. Svým hněvem ztresci toho, Pane, kdo takto o můj život hrál, – jako ptáče polekané již prchám, letím dál a dál... Teď v Lipských ulic bloudím spleti, jsem na náměstí jakémsi, – ó čtenáři můj, jestli lze ti, na sklenku vína zajděm si! Že pojde z toho u nás klep? Aj, kdo by po nás kámen hodil! Hle, Auerbachův starý sklep, nebožtík Göthe sem chodil: pan dvorní rada při víně o politice se tu hádal a časem v pozdní hodině verš mnohý z Fausta v hlavě skládal. Ten Olympický, Svrchovaný v Germánů hrdém Parnassu zář kolem šířil na vše strany, nu, ale všeho do času –: klassika titul básník -li, jej vlastně osud kletbou stih’: svět klassiky, jak známo, chválí, leč, jak též známo, nečte jich. Buď pozdraven, ty vzácný sklepe! svou zaprášenou perutí minulost sama, zdá se, klepe o starodávné klenutí, své reflexe sem hází doba, jíž slunce dávno nezáří, epocha starší, než my oba, oh, než my oba, čtenáři! Zde dávno scházeli se k vínu, než jsem chodil do školy, a mnohého z těch měštěnínů dávno hlava nebolí... Kohosi zrak můj darmo hledal v duchu zřel jsem zadumán, jak tam v tom rohu asi sedal Jan Wolfgang Göthe, starý pán... Teď velebásně jeho sceny tu některé jsou zobrazeny: Faust pro vše slepý, němý, hluchý, usednuv v dílnu tajemnou, zaklíná všecky pekla duchy, na prvním fresku nade mnou. Dál s Mefistem pikle kutí a v porad oněch výsledku zde prahanebně balamutí svou zbožňovanou Markétku. Ta po očku se dívá k pánu, by odolala, není s to, co se starou, hle, do altánu jde obětavý Mefisto. A další fresko scenu jeví, jak milý Faust se pozdě kál, a Markétka štká bez úlevy a pláče, vzdychá a tak dál. Je strašlivá to věc a nová, je podobno to k nevíře, a tuším, za ta smělá slova jak vraha, lotra, kacíře že na hrachu nechá klečet náš krasomilec přemnohý: Göthe celého jsem nečet a nepřečtu as, ubohý! vím, jsem červík proti němu, vážím si ho a jej ctím, však srdce, srdceporučte mu! německy číst neumím. To mladické jsou nerozumy a budou u nás čím dál větší... Vím, mnohý přítel krasoumy že ruce spráskne nad tou řečí, mně krutě za to vycinká, – nemohu si pomocale: nepřečetjsem Lessinga a protivný mi neskonale je Schiller, velké jméno a básník je as veliký, jak s pomníků svých přes rameno zří na nás, bídné červíky... Však v nadšení přímo za to z krajanů jeho strhli jiní, jichž každé slovo ryzí zlato a neobsáhlé dobrodiní všem, kdo jsou smutni po světě... jednu báseň z toho cechu, bych sloužil naší osvětě, všem dobrým duším pro potěchu chci přeložit, když vůle boží tu úlohu, ach, na mne vloží: Ty ryze německé své matky německá dcero, zdráva buď! Tvůj pohled německy tak sladký dme štěstím německou mou hruď! Německá rosa vůkol padá po žhavém, praněmeckém dni, – ó německá vílo mladá, v německý zrak mi pohlédni! Německý večer kol se sklání, německý kolem dýše vzduch, ó dívko, německé tvé skráni německý v lásce žehná bůh! Hle, v německém tom podvečeru německy sladce zní tvůj hlas, tak německy jsi krásna věru, i německy byť mlčela’s! Německý smích ti plyne se rtů, německým zvoní hrdlem tvým – –“ I k německému jdi mi čertu a zalkni se svým němectvím! Ó hvězdičko ty mezi řádky, ty věru jsi mi svitla v čas, by z těchto cizích luhů zpátky mne aspoň v mysli donesla’s! Hvězdičko malá, budiž zdráva, můj dík měj jménem těchto slok, že, jak jen v balladách se stává, učiníš se mnou jeden skok přes hory doly, na sta mil v Praze jsem se zastavil. Je k sedmé večer. Ještě chvíli, a opět zvonek ozve se a dál to půjde mnohou mílí, kam rychlovlak mne donese. A zatím Prahahola hej, sem rychle ještě sklenku vína, při víně věru nejkrásněj se zadumá a rozpomíná... Ach, Praha ! Co dělá as? vzpomínal cestou v kupé a stále teď si myslím zas, co k divadlu teď nožek cupe, co sličných zjevů přejde tam, jimž z očí radost mládí sálá z niv germánských buď Pražankám zde poslána plná chvála! Vzpomínka jedna druhou střídá. vzpomínám a vidím v duchu, jak život vře tam v šumném ruchu, jak Ferdinandská naše třída ve poetickou chvíli onu, než v divadle se začne hrát, se v šumu oživí a shonu, jejž, cizí všem, přec vždy mám rád. A rád mám přátel kroužek úzký, ten Dlouhý stůl, všech stolů vzor, rád měl jsem vždy ty denní schůzky i přátel družný rozhovor. Že přilnuli jsme k sobě blíž, než ti, jichž náhoda jen svála, zvedám vám dnes tuto číš: Buď s vámi zdar i láska stálá! Zdar s vámi buď, ó přátelé, jak sešli jste se v koutek známý, – ó mnohé chvíle veselé prožil jsem tam mezi vámi a vzpomenu si vždycky rád, v tom životě, jenž hluše pílí, jak mnohou utěšenou chvíli jsem s vámi prožil kolikrát! A proto se mi stesklo, žel, když opouštěl jsem místa drahá a když jsem ráno pohlížel, jak za mnou v šeru mizí Praha. A proto starý štít mne sved’, že někdo stesk mi v duši hodil, i proto, že sem Göthe chodil, i proto, bych ten pohár zved a řekl: – Přátelé tam v dáli, tu číši piju na zdar vám, že věrně vy jste ke mně stáli, na vás věrně vzpomínám! Buď s vámi rozmar s věčným jarem, kéž hoře, které pátrá kolem, se nikdy u vás nestaví: v tom Auerbacha sklepě starém, ó přátelé za Dlouhým stolem, všem připíjím vám na zdraví.

Patří do shluku

kritik, napsat, autor, psát, čtenář, verš, honorář, přečíst, literát, nakladatel

560. báseň z celkových 821

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Neštěstí v zahradě kvetoucích kaktusů. (Bohdan Kaminský)
  2. ZTRACENÉ ILLUSE. (Viktor Dyk)
  3. KUKAČKA. (Josef Svatopluk Machar)
  4. ŠEDIVÉ DNI. (Jaroslav Goll)
  5. Jar. Vrchlickému v r. 1893. (K čtyřicátým narozeninám) (Josef Svatopluk Machar)
  6. MĚSÍČEK. (Adolf Červinka)
  7. U BÁSNÍKOVY MATKY. (Antonín Klášterský)
  8. Když hledím v měkké oko Tvé. (Vojtěch Mikuláš Vejskrab Bělohrobský)
  9. FARÁŘ Z PODHOŘE. (Josef Václav Sládek)
  10. MOJE VERŠE. (Jan Červenka)