Doma i jinde (1899)

Verše, Bohdan Kaminský

Diplomatická verze Ediční verze
BOHDAN KAMINSKÝ:
DOMA I JINDE
VERŠE
V PRAZE. NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA. 1899. [1] VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA.
[2]
Báseň o smutné noci.
Já přijel z pohřbu... V dáli jsem v smutku nechal otce i bratry, sestry svoje, k nimž pospíchal jsem plný nepokoje, jenž v prsa dravě vbod’ se, – – a vzpomínám, jak všichni v pláči stáli jsme nad rakví, v níž ležel jeden z nás, ten drahý mrtvý, který dříve zhas’, než první růže se naň pousmály, než lásky poznal, jediné, jež v kletém tom životě nás těší, než jeho jaro rozpučelo květem. – – – – – – – – – A noc teď smutná, padá stále těžší i na vše tam i na mne tady, tam na ten hrob, v němž pochován hoch mladý a jehož jenom stěna rakve dělí [3] od matky drahé, jež jen pro nás žila – ó rána, jež se nikdy nezacelí! – a tam svou drahou hlavu položila a nás tu v smutku nechala věk celý... V té bolesti a zmatku a v lítosti, jež k slzám náhle vzruší, a v smutku, který znovu bodá v duši, já myslím na svou matku, jak vždy ji v mysli mám. A znovu vzpomínám na její oči smutné, drahé, vlídné, jak před léty se rozloučily se mnou, – a krev mi v srdci stydne. I na své bratry myslím, zašlé záhy v noc hlubokou a temnou, v hrob, trudný konec naší smutné dráhy. Já vzpomínám teď na ně a znovu cítím, co jsem doma cítil, v den po pohřbupohřbu, když hlava klesla v dlaně a v první noc tam na hrob měsíc svítil..... I teď je noc, z těch jedna, kdy stará lítost k srdci vždy se hlásí, kdy hlava klesá zemdlená a bědná a vzpomíná si... Ó jak je asi tam, tam u nás doma, doma, mezi těmi, 4 jimž smutek těžký, ztrnulý a němý do drahých srdcí pad’? Zda dnes už mohou spát? Tam ještě zbyla po kadidle vůně a lítost těch, jimž dlouho někdo stůně a umře pak. Zde u mne, v té samotě mé chudobné a dumné vše ještě stejné, jak jsem nechal vše, když slzy v očích maje jsem teskliv spěchal do rodného kraje. Zde ještě krátké, zoufalé to psaní, jak hrozno tam, že chorý zítřka nedočká se ani... Zde otevřený ještě telegram, ta slova děsná... A tak jsem jel. Ó pak ten pláč, jenž raní, ó zmatené to naříkání ze sna, ó peruť smrti, jež kol tiše vane, ó drahé oči kalné, potrhané, ó hrozné chvíle, jaké vždy jsou tam, kde někdo umírá – – – – – – – – – – Dnes chtěl bych opět spát, já nespal jsem už tolik dlouhých nocí, 5 já bez naděje pad’ jsem na lože a hynul bez pomoci, já v horečce se třás’ tak rozesmutněn... Do duše tak padne nám časem divý mráz a kolem vše je cizí, pusté, chladné... Zvuk hodin... Dvě... Já k oknu v zamyšlení jsem přistoupil. Dvě hodiny jsou zas! Dvě hodiny též byly, když zhas’, když skonal, tichý, klidný, zasmušilý... A pak to naše bdění nad mrtvolou, jež hrozná v svém bezžití, jež drtí ty, kdo zbyli, z nichž v slzách každý pozná, že konec všemu, a z nichžto každý věří jenom stěží, že onen, kdo tu leží, nebude více sedávati tady, víc nepromluví, nikdy do zahrady víc nepůjde, ni úsměv nekmitne mu víc tváří... Běda, opět myslím na to, že v životě tom krátkém tak umře vše, co draho nám i svato, že život básní je, za každým řádkem 6 kde refrainem je výkřik: věčná bída! – Jdi, kudy chceš, tvé kroky smutek hlídá. Ó co je smutku v širokém tom světě, kde zprvu všechno k lásce, štěstí zve tě, – a pak jen přijde zklamání a hoře, hněv, starost, jež ti vrásky v čelo oře, zášť, která na tě šklebné zuby cení; boj za kus chleba, trud a ponížení, žár v prsou tvých, jenž vždy tě nutí výš, hlod pochybností, s nimiž zápasíš; boj za to všechno, co snad nemá ceny, za lístek lauru, rudě zkrvácený, za chvíli štěstí, na niž nemáš práva, a za to vše, zač blázen člověk dává krev svého srdce, bezesné své noci, bez štěstí mladost, stáří bez pomoci, zač bez přátel a bez ženy a dětí svých povinností táhne těžké jarmo, jde za myšlénkou, jež mu světlem září, ztrmácen v mládí, vysílený k stáří, by zoufalství jen padnul do objetí a řekl si: Snad tedy žil jsem darmo... – – – – – – – – – A já dnes ani nechci myslit na vše, dnes chtěl bych opět spát, leč myšlénky ty trudné, náhle vstavše, a smutek, který v čele 7 mne studí žití celé, mně usnout nedá víc. Ach, všechno na mne padá! A vzpomínkami zašlými se chvíc, z minula vstala i má láska mladá, ta láska zašlá ke mně ruce spíná a v oku se jí pláč a bolest chvěje. A ze tmy klína se stíny jiné zvedají: má mladost zašlá, běda jí, ztracená mladost, příští bez naděje i trudná sláva s hladovými rysy, stesk nade vším, co protrpěl jsem kdysi a čeho teď se lekám... Pryč, někam se ukrýti, sám před sebou se skrýti, – a já jsem prchnul. *** Venku měsíc svítí a Praha v spánku pohřížena leží. Já jako štvaný vyběh’ na nábřeží, jak lupen bouří svátý. Ó marno, tady zas, co kdy jsem trpěl, trpět musím znova. Já vzpomínám, jak tady pod akáty – ó zašlý čas, 8 co vůně v sobě chová! – jsem chodil s tou, jež tak mi byla draha, jež duši plnila mi, jak sami, sami jsme chodili, když usínala Praha, jak měl jsem rád to drahé dítě, tu její ruku, čelo, oči, ústa, jež zulíbal jsem kolikrát a jež mi stokrát děla: Miluji tě! – – – – – – – – – A teď, tma vůkol i v mé duši vzrůstá a já se vidím, zas list bouří svátý, jak znovu pod akáty jsem chodil sám v ten smutný den, všem otázkám kdy nekliden jsem odpověď znal pouze jednu, jednu... v ten večer, kdy se vdala ta čarodějka malá, jak přes zábradlí v hořkosti a bolu jsem hleděl dolů, tam ke dnu, a jak mi duši rvala šílená bolest... Ach zpozdilý ten, všední román mládí! 9 Leč tenkrát, v čas, kdy dva se mají rádi a potom v žalu mnohém druh druhu na věky má dáti s Bohem a mlčky hlavu schýlí, – v té chvíli mně tenkrát bylo k zoufání, tak smutno, teskno, duše má tak prázna a jenom ve skráni zní cos jak v skalách pustý výkřik blázna – – – – – – – – – – – Co s tím? Proč znova po letech v mé hlavě to volá lkavě, – co s tím, co prožil každý, i kdo se vyhnul jícnu samovraždy, i kdo tam kles’ i kdo po dávných bouřích žije dnes ve kruhu dětí, ženy, jak šosák přeblažený, jenž bez myšlének, cizích jeho skráni, sybarit, který nezná odříkání ni starostí ni hoře, teď usnul, v lože pad’, jakoby kámen hodil ke dnu moře. A spí teď, leží a nad ním Věčnost běží a blažený ten neví, věčná bída že i to jeho lože hlídá, 10 i jemu strasti že se sotva uhnou, i k jeho loži že si sednou, až jednou nemocné údy zmalátní a ztuhnou a v úzkosti, která jej rozdrtí, se chvět a třásti bude před smrtí, jež najednou jej zaskočí uprostřed hostiny jak nevítaný, rázný a neodbytný host a postaví mu před oči ten celý život prázný a ničemný a nečinný a celou jeho nicotnost. Ten šosák banální a všední pak svíjeti se bude před ní a zacházeje beze stopy a divě se, proč před zrakem je tma, on v hrůze nepochopí, i on, ó běda, že tu umřít má tak jako každý jiný též, jak my, kdo ze dne ke dni o trpký život těžce zápasíme... Teď ještě klidně dříme. Ó jenom tiše lež! Spi klidně. Proč bysi se bál, co bude dál? 11 Než bude po všem veta, snad minou ještě léta. Snad. Jak mohou lidé spát? *** Já vím, je v světě krása, já vím, je v světě štěstí, leč srdce mi dnes pomyšlení drásá a nelze na to myslit bez bolesti a závrati, jak beze stopy zajde život lidský a nikdy již se nevrátí... A vždycky dál klidně slunce svítí, zpívají ptáci písně veselé a kvete pestré kvítí a dívky luzné, záři na čele a na rtu smích a kouzlo lásky na dně očí svých se smějí a tančí v dovádivém reji, jak laškovné a svěží opilyopity mládí kouzlem jsou. A mrtvý v zemi leží, sepjaté ruce na prsou, 12 a nad ním roste tráva a ubohý ten mrtvý hoch, jenž ze života těšiti se moh’, se v prach a popel zvolna rozpadává. A slunce, měsíc zapadá a vzchází, leč neprobudí život v mrtvé skráni, kde proces rozkladu a zkázy dál hlodá, tiše, bez ustání – – *** Ne já jen sám, ne, bídni všichni jsme tu, jdem v náruč tmám a umíráme ve mladosti květu či v mdlobě stáří s myšlénkou dravou v čele a s hrůzou v siné tváři, že život v prázno prchá bez účele. Ó běda, stín v duši moji pad’: hle, zoufalství se ze tmy noci zvedá a vstává odevšad. Já vidím je, sám bdící, jak s potrhanou lící na každé lůžko tiše usedá si, a ke všem, kdo jsou bídni, utýráni, 13 se tiše, mlčky hlásí. Má z trní věnec kolem bledých skrání a v oku smrt a na rtu hrobu plíseň a zpívá sobě dlouhou, dlouhou píseň, jež stará je, jak byla bolest Kaina, a bolestná, jak Evino kdys hoře... A já to cítím, člověk duši noře v tu píseň, která hluboká a bájná mu smysly opíjí, by rád svůj celý, celý život prodal za vodní lilii, již kolem skrání, kterých život zbodal, se zapomněním noc by jemu dala; za ticho pustých skal, kde byl by konec všemu, všemu, kde by si člověk nikdy více nestýskal a ničeho již neměl zapotřebí; za krůpěj v malé číši, jež bouři žití v okamžení ztiší, byť pozdě, ztiší přece; za vír, který se točí na rozbouřené řece, jak tisíc svůdných očí, když v smutku den se smráká, tě volá, vábí, láká a jako tisíc rukou by tahalo tě dolů v rej a šum, 14 že tepny bouřně tlukou a ruka maně sahá ke spánkům, a člověk omámený se dívá, dívá v hučící ten jez a v bouřné jeho pěny podivně zlítostněný by bez výkřiku kles’ a dole na dně hledal, co celý dlouhý život jemu nedal – – – – – – – – – – – Noc hluboká. A mně tak smutno dnes. A zdlouha hučí jez a zpívá smutnou píseň plnou žalu – – – – – – – – – – – Já myslím na ty dnes, jimž hlavu život sžehnul do úpalu, než došli sem... A smuten myslím na ty, jimž skráně zbodal vítr jedovatý a kteří v čas, co zatím lidé spali, svůj život malý i velkou bolest ve tmách pochovali – – – – – – – – – – – Já dál mysliti náhle jsem se bál. Jak mráz mi cosi proletělo čelem. 15 Na břehu osamělém jsem v mukách stál a v bolu jsem do vln hleděl dolů. Jak šíleného pláč ta řeka hučí a z ní to časem jako výkřik zní a zdá se mi, že slyším vzdechy táhlé, a zdá se mi, že náhle kol vystupují z vod a s pláčem padají si do náručí ti všichni, kteří v boji o život umdleni bezúspěšným zápasem kdys přišli sem, k té řece, která hučí a která na vše zapomínat učí, – sem přišli kdys a v svět se nikdy více nevrátili zpět... Já vidím tváře siné, sta přízraků jak v kalných vlnách plyne a hyne, a řeka hučí, hučí – – Proč myslím na to ale, proč dál mi chce to srdce z těla rvát? – *** 16 V té bídě neskonalé jak mohou lidé spát? Ztýráni, bídni, chudi, nemocí, hříchem hlídáni, neznámé moci v posměch vydáni, jež kdy jen chce jich více neprobudí a ráno na mrtvé čelo vpíše „dokonáno“ – ztraceni pro vše věky, ztraceni, bídni, choři jak spáti mohou v srdcervoucím hoři, když kolem tekou řeky, kam, oči zrudlé v pláči, zrak vyhaslý a vpadlý, se ztraceným svým žitím přes zábradlí v té chvíli jejich spolubratři skáčí... Ó bída! A měsíc jenom ustrnulý vídá, jak nad zpěněné vlny, kde hřmí a hučí vřava, se ozve ještě výkřik hrůzyplný a zamihne se tmavá tonoucí lidská hlava, či ruka výš se zvedá, ó běda! 17 a v příští chvíli dál řeka stejně pílí a dále pluje věčně stejným tokem a měsíc hledí stejně jasným okem... A dál je ticho, jako vždycky bývá teď z jara, když pohádka se opakuje stará a milenců pár při měsíci snívá a někde slavík zpívá jásavou píseň, oběma že zdá se, v té jarní noci kráse že celý svět je šťasten jako oni. Jásavá píseň dále zní a zvoní a dravý proud, kam onen pad’, dál burácí a do prázna se žene – – – – – – – – – – A na toho tam nikdo nevzpomene. – – – – – – – – – Jak mohou lidé spát? Já k očím tisknu dlaně: těch nešťastných! Já v hrůze myslím na ně a srdce mi to svírá a čelo studí mráz. Jsme k smutku narozeni a není, oč opřít se, když smutek duši týrá. 18 Jen jedna náruč nikdy nezavírá se pranikomu z nás, když prchne láska, naděje i víra a kam jdem, smutek provází nás všudy –: hrob, jenž sám chudý, nám největší dá poklad, zapomnění – – – *** V dál prchal jsem, spár hrůzy maje v čele, jak zbabělec, když uzří nepřítele, a děsem jatý jsem slyšel za sebou smích jedovatý. Já nevím, kudy bloudil jsem a co se se mnou dálo. Jen ve snách se mi zdálo, že zkrušen divým zápasem, jenž divoce se žene přes smutnou poušť mé duše rozjitřené, jsem na nábřeží na lavičku pad’ a plakal jsem... Jak mohou lidé spát? *** Hle, na ulicích prvý zábřesk denní a jitřní ostrý chlad a šedobílá pára 19 se na dláždění stele a klade jak první smutek v lidské srdce mladé. Ulicí osaměle se s mrtvolami chudých černá kára k Olšanům zvolna vláčí. O jedné noze mrzák namáhavě sám za vozem jde v pláči, snad předa dumy v utýrané hlavě, jak těm se spáti bude, kdo v bídě zrozeni teď bez soucitu budou hozeni do šachty chudé – či jeho vzpomínka snad zaletěla tam na ty siné tváře, na ztuhlá, mrtvá těla, jak při jízdě se otřásají v káře, že sotva už jí stačí mrzák chromý... Já hledím za ním, – rukama teď lomí, hle, stojí, chýlí hlavu – a teď pláče – – Jak mohou lidé spát? *** Hle, ulice jest jako po vymření, s tmou zápasí svit denní a z tmavých, těžkých vrat 20 jdou otrhanci stráží provázení, jdou vyžilí a bosí a ubozí a choří. Jich oko divným, suchým ohněm hoří a rouhá se i prosí. Jdou muži, jež bída, vášeň ke zločinu druží. Jdou ženy, jež společnou jsou hanbou označeny. Jdou děti, v jichž očích více dětství neviděti. Jdou bílí otroci, jdou děti hanby, vášní, hladu, nouze. Oděni cárem pouze a ruka jejich bez moci se zatíná v jich rozedraný šat a zmítá jejich nečistými cáry i scuchanými vlasy, pod nimiž často asi se v čelo vetkly beznaděje spáry, kdy člověk za sklenku, by píti mohl pouze, dá poslední svou myšlénku. A krása žen, ta vždy je kletbou nouze. 21 Hle, tady strážník vede za ruku děvče nevyspáním bledé. Jest patnáct roků asi to dítě všech a ničí, má tmavé, dlouhé, rozpoutané vlasy a huláká a křičí. A vedle dítě ještě mladší, jež druhým sotva v chůzi stačí, ó bída, co hanby toto dítě vídá! A za ním, v očích vztek a v tváři plno špíny, osmahlý výrostek jde vyžilý a líný a motá se, sám se sebou se hádá. A za ním stářím nakřivená záda a černý kabát, jenž se na švech bělá. Postava ošumělá a ubohá až k pláči pro oharek se shýbla potají a dále kráčí. Dvě ženské opilé se motají a malé dítě, ubožátko bědné, jde vedle jedné. 22 Ta na ně cestou ani nepohledne. Jde sledována těmi, jež, patnáct let, už mají výraz stařen a jichžto život kletý jest dříve navždy zneuctěn a zmařen a v bláto všecky pošlapány květy, než z prvních vzejdou poupat. Ulicí, v níž se dní, zříš divný průvod stoupat a brzy zajde poslední, jež sukní svojí zastírá si hlavu a stydí se, svým družkám pro zábavu. Té chvíle záclony v oknech bílé se ještě nepozvedly, když nešťastné ty vedli. Jak mohou lidé spát? *** A ulicí jdou chudí dláždění vlhké zametat, co piják zpozděný se teprv domů vrací, klopýtaje ulice středem v oba její kraje, kde opírá se časem o stěny. A ranní šeří se zlehka mihne z otevřených dveří 23 stín ženštiny, jež v noci oné svůj prodávala stud, a oko její nyní v pláči tone, neb pro život víc nežli studu třeba jest chleba... A jiný prchá odjinud, než probudí se doma jeho žena, jež v hlubokém snu pohřížena snad o té chvíli právě sní, jak jednou klečel před ní v touze a při písni, jíž jásal drozd, on sám tak seděl s ní, dva oni sami pouze, tak sami byli ve svých snách, když jarní večer kolem táh’ a v srdce jejich štěstím pad’ a láskou v jejich duše – – – – – – – – – – *** Jak mohou lidé spát? a jak ten život hluše a zoufale a pustě kolem táhne a člověk darmo volá a darmo, darmo práhne... Kol to je poušť jen holá a na ty dlouhé, prázné nivy 24 napadá smutek zoufanlivý a nešťastný, kdo pozná, že život není více, než komedie hrozná, kde bolestí a zoufalstvím se chvíce jdou plaché stíny k hrobu od kolébky zoufalým práznem nudných let a kde je hrůzou pomýšlet na příští kostry, vyjevené lebky, jež dosud kolem tebe jdou v plese, tanci, zpívají a jedí, – ó myšlénka, jež zebe a na niž nikde není odpovědi! Co po zapadlém jméně, po prázném, hluchém zvuku, když celý život vyzní v nesouzvuku! Nic nepoví ti méně, nic nepoví ti více, než hrob. A kdo tu ptá se po štěstí, lásce, naději i spáse a v co tu věřit máme na pustém břehu, jenž se s námi láme při každém kroku, který uděláme blíž k hrobu, svému cíli: on odpoví ti krátcekrátce, a přece neodpoví. 25 V té žití sporné hádce víc nevíš dnes, než co jsi včera věděl, když s výčitkou jsi ku obloze hleděl a na zbouřené skráně ruce klad’ – – – – – – – – – – – *** Jak mohou lidé spát? Už na východě vstává jitřního slunce sláva a probouzí se nový den. Snad uzří tebe večer znovu, jak rozchvělý a nekliden v myšlénkách půjdeš ke hřbitovu a zamyslíš se, co dnes asi lidí tam napadalo po široké zemi, co smrt jich zítra sklidí a jak sám dlouho budeš mezi těmi, již na té trudné pouti by vraždili tě rádi a něžně lásku lhou ti. A zatím prchá bezradostné mládí a krutě, lstivě, lítě kdys bezúčelné stáří navštíví tě, kde každý den se ptáš, proč vlastně jsi tu žil, a každý den, když uleháš, 26 bys ku spánku se uložil, se v hrůze musíš ptáti, zda vstaneš ještě jednou zítra ráno, až nový den se vrátí, či bude-li už dokonáno, jak osud zavolá a klidně ležet bude mrtvola, mráz na čele a ku výčitkám otevřená ústa – – – – – – – – – – – Hle, na obloze zardělé růžové světlo vzrůstá. Sen ještě v oku mělkém se stíny mihnou tam a sem. To lid se honí za výdělkem a krušným, trudným zápasem si brání život, který nemá ceny, a v horku, mrazném chladu se pachtí do úpadu lepšího losu hoden, by o den a o chvíli jen déle žil a hloupý život s celou bídou svojí o chvíli prodloužil – co boháč v lepším loži narozený, než člověk chudý, 27 z mozolů bídných lidí, jež sotva život unesou, a boháč vypasený jen tím se baví, jak té své nudy za zády svojí ženy zas na chvíli se zbaví se svojí maitressou – *** Já vím, je v světě krása, já vím, je v světě štěstí, leč srdce mi dnes pomyšlení drásá a nelze na to myslit bez bolesti, co bídy ze všad čiší a život lidský jak vždycky dnem každým poznovu je hrobu bližší. – – – – – – – – – Je den. Je smutně, zoufale a krásně a paprsk slunce jako přítel známý se do světnice mojí usmívá mi a do mé básně i do mé těžké, unavené hlavy se dívá usmívavý a plný záře vlídné, vím, chvílí tou na veský hřbitov shlídne, 28 kam rád bych jedenkrát i já šel kdysi spat na věkův věky. A vlídný, jasný, měkký on klidně dál se do ulice dívá. Hle, tak se rozednívá. Hluk na ulici. Tragedie bolná, jak život velkých měst ji denně podá. Hle, zástup dětí a vřava hlasů zmatených. Kol oken mých, hle, průvod smutný táh’: dva nosiči a v nosítkách kdos třetí. Z nosítek crčí zvolna voda, tak zvolna. Kdo asi uvnitř leží, po životě svém ubohém? Tak jako já snad stál tam na nábřeží dnes v noci... A teď průvod zašel za rohem. – – – – – – – – – – Takový krásný den je, mladý, svěží a na všem úsměv leží. 29 Takové jitro, jako v máji bývá. S úsměvem slunce v okna má se dívá, je krásně širou zemí – – leč ona krása srdce z těla rve mi. – – – – – – – – – – (Psáno ke konci máje r. 1886.)
30
Přešla léta...
Přešla léta mnohá, mráz jsem v duši měl, – a já jenom prosil Pánaboha, abych zapomněl. Přešla léta trudná, kterých jsem se bál, – ale na dně duše, v srdci u dna spí tvůj obraz dál. Přešla léta dlouhá, zůstal jsem tak sám, – ale v srdci stále ještě touha, ještě vzpomínám. Přešla léta, zbyly noci beze hvězd, – ty jen, drahá, v dáli šťastna jsi-li, vše už dobře jest! (1896.)
31
Vzpomínka.
Ubohé dívky obraz bledý mi časem nedá spát, – co viděl jsem ji naposledy, to jsou dvě léta snad. Šla smutně věsíc mladou hlavu, ji starý otec ved’, tak jako šla by na popravu. Jí bylo šestnáct let. Smrt psána jí už byla v čele, smrt, konec všeho už. Své dítě, k pláči zhubenělé, ved’ zvolna starý muž. Takový krásný den byl v máji, takový slunný den... Dnes ještě slunce zahřívá ji, jak bude zítra jen? 32 A od té chvíle v duši tkví mi stesk smutných očí dvou: – s pohledy k zemi upřenými dva stíny mlčky jdou. A stále vidím, jak ji vede, a lítost v duši mám, na sestru svoji, dítě bledé, si v hoři vzpomínám. Ó já to vím, v té jara kráse, když člověk je tak mlád, jak těžko, těžko umírá se a jak by zůstal rád... Ó vím, i tato dívka malá, než tlukot srdce ztich’, že těžko asi umírala v šestnácti letech svých. A proto i k té dívce cizí mi soucit v duši pad’, a její obraz nevymizí mi z duše nikdy snad. 33
Píseň.
Daleko, daleko, za hory a doly – a tam chtěl bych zapomenout všeho, co tu bolí. Daleko, daleko, chtěl bych slyšet moře, aby v bouři přehlušilo srdce stesk a hoře. Daleko, daleko, je mi země malá, aby se ta duše moje z touhy vystonala... (1894.)
34
Nálada.
Tak ticho jest, že zvuku není slyšet. Ni na haluzi lístek nehne se. V ta místa z dětství drahá znovu přišed tak sám a sám teď bloudím po lese. A ticho, které opíjí a mámí, to velké ticho, které vůkol roste, to moře ticha duši zalévá mi, – a nevím proč, v mé srdce znovu, po sté zapadá přání, nevrátit se zpátky v tu lidskou bídu, starostem a hoři se na vždy skrýti v toho ticha moři a zapadnouti lidem bez památky tak jako pták, jenž kolem přeletí a zapadne a zmizí... Moře ticha dál rozlévá se kolem... Slyšeti jen z rokle kdes, jak osyka si vzdychá, jak tajemnou by šeptala si řečí. V daleku někde datel zvolna klove, zas umlká a ticho je zas nové a tím je hlubší, zmlklejší a větší... 35 A najednou v ty dřímající lesy, v to neobsáhlé, velké ticho kdesi pískání vlaku ozvalo se zdlouha – daleko někde vlak to k městu jel. A hlas ten jak se tichem lesů chvěl, v mém srdci náhle vzbudila se touha po cizích dálkách, po širokém světě, po dálných zemích, dálných, cizích krajích, – ta stará touha na sever či na jih, či bůh ví kam vlak rázem zanese tě. A jak z těch setmělých a tichých plání se ke mně neslo vlaku oddychání, mně zdálo se, že unáší ten vlak mne kamsi daleko, ve kraje jiné, v svět jakýs neznámý, kde krásně tak, jenž od mladosti z daleka mi kyne, jenž lákal mne a vábil k sobě vždycky a láká, vábí celý život lidský... A v chvíli té mně zastesklo se náhle po ruchu života a neobsáhlé té vřavě velkých měst a zdálo se mi, že vlak ten unáší mne v chvíli té do dalekých a neznámých všech zemí, a že to ticho kolem rozlité, to ticho rodných lesů mých se mění v tu věčnou píseň života a ruchu, v šum pralesů a vodopádů hřmění 36 a v hukot moře, který zní mi k uchu, – v ten hukot moře, jemuž jednou z blízka jsem naslouchal, jak mohutněl a vzrůstal, v ten hukot moře, po němž se mi stýská a po němž stesk mi věčně v duši zůstal... 37
Ve sklepě Auerbachově. Causerie z cesty.
Ó Muso, sladká družičko má, ty, jíž svit divný v očích plane, jež líbala’s mne svýma rtoma na čelo záhy ustarané a pro niž, běda, v žití mladém bych málem byl už umřel hladem; ó Muso, která’s měla pro mne vždy jenom látky domácí, – ať tak či tak, ať není skromné, co časem v nitru burácí, – já poctivě jsem říci toužil, co v srdci svém jsem žitím nes’, a přece jsem snad nezasloužil, že bit jsem býval jako pes; ó Muso, věčných bohů dcero, jež druhdy, zanícení vzor, jsi diktovala v moje péro i žár i hněv i zášť i vzdor, mladého snění čistý vznět tak horoucí a plamenný, 38 a vše to, nad čímž moudrý svět pokrčil vážně rameny; ó Muso intimních těch chvil, kdy také já jsem býval šťasten – ba málem bych už nevěřil, že také jednou býval čas ten; ty, s níž jsem při měsíci bloudil, – nu, byl jsem hloupý, mladý hoch, než přísně jeden muž mne soudil, že lyriky jsem nechat moh’; ó Muso, která’s na Příkopy mě vodívala druhdy, žel, kde daktyl, jambus pětistopý a trochej mnohý vypučel v mé hlavě, básněmi se zrodiv, jež v něžné sbírce vydal jsem svým pánům současníkům v podiv s titulním něžným obrázkem –; Ty, Muso, tvář dnes sobě zastři, jak já to činím ubohý: tak dlouho páni kritikastři mně šlapali tu na nohy, až po způsobu velkých pánů mně vidělo se říci: „Dost!“ A jednou v krásném jarním ránu svou mládeneckou domácnost jsem opustil, dal Praze vale i pianu, jež nade mnou, 39 ach, stenávalo neskonale pod čísi rukou hanebnou. Svým hněvem ztresci toho, Pane, kdo takto o můj život hrál, – já jako ptáče polekané již prchám, letím dál a dál... * Teď v Lipských ulic bloudím spleti, jsem na náměstí jakémsi, – ó čtenáři můj, jestli lze ti, na sklenku vína zajděm si! Že pojde z toho u nás klep? Aj, kdo by po nás kámen hodil! Hle, Auerbachův starý sklep, nebožtík Göthe sem už chodil: pan dvorní rada při víně o politice se tu hádal a časem v pozdní hodině verš mnohý z Fausta v hlavě skládal. Ten Olympický, Svrchovaný v Germánů hrdém Parnassu zář kolem šířil na vše strany, nu, ale všeho do času –: klassika titul básník má-li, jej vlastně osud kletbou stih’: svět klassiky, jak známo, chválí, leč, jak též známo, nečte jich. 40 Buď pozdraven, ty vzácný sklepe! svou zaprášenou perutí minulost sama, zdá se, klepe o starodávné klenutí, své reflexe sem hází doba, jíž slunce dávno nezáří, epocha starší, než my oba, oh, než my oba, čtenáři! Zde dávno scházeli se k vínu, než já jsem chodil do školy, a mnohého z těch měštěnínů už dávno hlava nebolí... Kohosi zrak můj darmo hledal – já v duchu zřel jsem zadumán, jak tam v tom rohu asi sedal Jan Wolfgang Göthe, starý pán... Teď velebásně jeho sceny tu některé jsou zobrazeny: Faust pro vše slepý, němý, hluchý, usednuv v dílnu tajemnou, zaklíná všecky pekla duchy, na prvním fresku nade mnou. Dál s Mefistem už pikle kutí a v porad oněch výsledku zde prahanebně balamutí svou zbožňovanou Markétku. Ta po očku se dívá k pánu, by odolala, není s to, 41 co se starou, hle, do altánu jde obětavý Mefisto. A další fresko scenu jeví, jak milý Faust se pozdě kál, a Markétka štká bez úlevy a pláče, vzdychá a tak dál. * Je strašlivá to věc a nová, je podobno to k nevíře, a tuším, za ta smělá slova jak vraha, lotra, kacíře že na hrachu mě nechá klečet náš krasomilec přemnohý: já Göthe celého jsem nečet’ a nepřečtu as, ubohý! Já vím, jsem červík proti němu, já vážím si ho a jej ctím, však srdce, srdce – poručte mu! Já německy číst neumím. To mladické jsou nerozumy a budou u nás čím dál větší... Vím, mnohý přítel krasoumy že ruce spráskne nad tou řečí, mně krutě za to vycinká, – já nemohu si pomoc’ ale: já nepřečet’ jsem Lessinga a protivný mi neskonale je Schiller, ať má velké jméno 42 a básník je as veliký, jak s pomníků svých přes rameno zří na nás, bídné červíky... Však v nadšení mě přímo za to z krajanů jeho strhli jiní, jichž každé slovo ryzí zlato a neobsáhlé dobrodiní všem, kdo jsou smutni po světě... Já jednu báseň z toho cechu, bych sloužil naší osvětě, všem dobrým duším pro potěchu chci přeložit, když vůle boží tu úlohu, ach, na mne vloží: * „Ty ryze německé své matky německá dcero, zdráva buď! Tvůj pohled německy tak sladký dme štěstím německou mou hruď! Německá rosa vůkol padá po žhavém, praněmeckém dni, – ó německá má vílo mladá, v německý zrak mi pohlédni! Německý večer kol se sklání, německý kolem dýše vzduch, ó dívko, německé tvé skráni německý v lásce žehná bůh! 43 Hle, v německém tom podvečeru německy sladce zní tvůj hlas, tak německy jsi krásna věru, i německy byť mlčela’s! Německý smích ti plyne se rtů, německým zvoní hrdlem tvým – –“ – I k německému jdi mi čertu a zalkni se svým němectvím! * Ó hvězdičko ty mezi řádky, ty věru jsi mi svitla v čas, by z těchto cizích luhů zpátky mne aspoň v mysli donesla’s! Hvězdičko malá, budiž zdráva, můj dík měj jménem těchto slok, že, jak jen v balladách se stává, učiníš se mnou jeden skok přes hory doly, na sta mil – až v Praze jsem se zastavil. * Je k sedmé večer. Ještě chvíli, a opět zvonek ozve se a dál to půjde mnohou mílí, kam rychlovlak mne donese. A zatím Praha – hola hej, sem rychle ještě sklenku vína, při víně věru nejkrásněj’ 44 se zadumá a rozpomíná... Ach, Praha má! Co dělá as? Já vzpomínal už cestou v kupé a stále teď si myslím zas, co k divadlu teď nožek cupe, co sličných zjevů přejde tam, jimž z očí radost mládí sálá – z niv germánských buď Pražankám zde poslána má plná chvála! Vzpomínka jedna druhou střídá. Já vzpomínám a vidím v duchu, jak život vře tam v šumném ruchu, jak Ferdinandská naše třída ve poetickou chvíli onu, než v divadle se začne hrát, se v šumu oživí a shonu, jejž, cizí všem, přec vždy mám rád. * A rád mám přátel kroužek úzký, ten Dlouhý stůl, všech stolů vzor, rád měl jsem vždy ty denní schůzky i přátel družný rozhovor. Že přilnuli jsme k sobě blíž, než ti, jichž náhoda jen svála, já zvedám vám dnes tuto číš: Buď s vámi zdar i láska stálá! Zdar s vámi buď, ó přátelé, jak sešli jste se v koutek známý, – 45 ó mnohé chvíle veselé já prožil jsem tam mezi vámi a vzpomenu si vždycky rád, v tom životě, jenž hluše pílí, jak mnohou utěšenou chvíli jsem s vámi prožil kolikrát! A proto se mi stesklo, žel, když opouštěl jsem místa drahá a když jsem ráno pohlížel, jak za mnou v šeru mizí Praha. A proto starý štít mne sved’, že někdo stesk mi v duši hodil, i proto, že sem Göthe chodil, i proto, bych ten pohár zved’ a řekl: – Přátelé tam v dáli, tu číši piju na zdar vám, že věrně vy jste ke mně stáli, já na vás věrně vzpomínám! Buď s vámi rozmar s věčným jarem, kéž hoře, které pátrá kolem, se nikdy u vás nestaví: v tom Auerbacha sklepě starém, ó přátelé za Dlouhým stolem, všem připíjím vám na zdraví. 46
Holandská krajina.
Holandská krajina, rovná a nízká, zelená, májově svěží, v ní mlýny větrné, sem a tam víska tak jako na dlani leží. Kam oko dohlédne, luka a nivy v úsměvu jara a mládí... Šťavnatou zelení jako běs divý rychlovlak letí a pádí. Kdes oknem vagonu zahlédám v spěchu ve mžiku, na jednu chvíli za řadou topolů červenou střechu – a domek malý a bílý. Vzpomínka na domov hlavou mi kmitne – budiž mi pozdraven v dáli! A dál vlak žene se, bažiny třpytné ve slunci stříbrně vzplály. 47 A nikde člověka v dalekém kraji, jenom ta májová krása, luka, jež květy se poseta zdají, skřivan, jenž zpívá a jásá. A luka nová zas jiná a jiná, v slunci brav pase se líný. Ó širé pastviny! Stromoví stinná! Ó staré větrné mlýny! Na mlýnech mohutná křídla se točí, pod nimi pasou se stáda. A mně, proč, sám nevím, ovlhly oči a v duši duma se vkrádá. Já vzrušen podivně, hledě v ty kraje plné té májové krásy, cítil jsem, v srdci jak bolest mi taje, naděj se k životu hlásí. Já cítil najednou, kterak v mé duši usíná dávné mé hoře, – dívám se na obzor, srdce mé tuší: hle, tady blízko je moře... 48
„Babička.“ Vzpomínka z Paříže.
Neděle byla, den byl parný, žhavý, a já tak sám jsem po Paříži bloudil. V tom hlučném víru, jenž kol divě proudil, kde černaly se nespočetné davy, najednou smutno bylo mi. Tak cizí zde byl jsem všem v té vřavě neobsáhlé, kde člověk jako v moři krůpěj zmizí. A bůh ví proč, mně zastesklo se náhle, jak někdo by mi smutek v duši hodil. Ty davy tísnily mě, mezi těmi, již hlučně kolem bavili se, němý já jediný jsem bez úsměvu chodil. A pocit samoty mě náhle schvátil v tom moři hlasů cizích, jež kol zněly, já z polí Elysejských jsem se vrátil a po nábřeží šel jsem osamělý. A nevím, jak to přišlo, možná z nudy, jsem zastavil se u zábradlí Seiny, na kterém antikvář svůj krámek chudý si pořádá, kde knihy rozloženy jsou porůznu, jež koupit můžeš, chceš-li. [49] Antikvář, člověk ubohý a sešlý, se klidně dívá, v jeho knížek směsi když hledá někdo celé odpoledne, či kdosi přijde lipřijde-li a v knize jedné když o zábradlí opřen klidně čte si a odejde. – Já zastavil se v chůzi a prohlížel si nápisy a vazby těch plodů cizí, jinokrajné Musy a přemýšlel jsem, z knih těch která as by se hodila mi za lekturu dneska. A najednou – ó zázrak – v tomto braku co našel jsem, to byla kniha česká!... „Babička“ Němcové! Já svému zraku jsem nevěřil. A přec to ona byla, „Babička“ naše, předrahá a milá ta česká kniha zde, v té cizí dálce, ta drahá česká kniha, klenot ryzí! A jméno, jež jsem četl na obálce, to jméno Boženy v té zemi cizí mě k slzám jalo. Já si knihu koupil a chvatně její obracel jsem listy... Daleký český kraj mi v mysl vstoupil, dech ovanul mě milý a tak čistý a bylo mi, že sám tu nejsem více v té velké Paříži. Šly kolem davy, jak vlny v moři stále vzrůstajíce, leč mně se zdálo, že kol mojí hlavy šum našich českých hor a lesů vane, 50 hluboký, svatý dech, jenž srdce hojí... Ó drahá kniho, z každé stránky tvojí tak horoucně a s takou láskou psané mne ovanulo zde, v té cizí dáli, posvátné kouzlo domova... V mém snění obrázky z dětství drahé náhle vzplály, pohádky babičky, nad kterou není... Kol Paříž hlaholila jako moře a žitím kypěla a ruchem vřela – leč dnes to všechno v duši zní mi cize: já s láskou četl jsem v té staré knize, jež byla mi tak jako přítel milá a bůh ví, jak v tu Paříž zabloudila. A vzpomínkami do dálky se noře myslivnu zřel jsem, jak se v lesích bělá, a zřel jsem večer hvězdný v tiché kráse a babičku, jak na prahu tam stojí, a Barunku, jak zamyšlena ptá se, zda Viktorka má také hvězdu svoji... Jak v moři vlna druhou vlnu stíhá, bez konce davy kolem jdou a pílí, kol Paříž hlučela, – leč mne v té chvíli víc těšila ta chudá, stará kniha, a zdálo se mi, že ten ruch kol splývá v šum lesů a že tišším jest a tišším, a zdálo se mi najednou, že slyším, jak Viktorka tam v hukot splavu zpívá... 51
Hochu, kterého jsem potkal ve vratech ústavu Pasteurova.
Za ruku otec tebe ved’, osmahlý sedlák z Bretaně, tys ubohý byl v tváři bled a oči skryl jsi do dlaně a plakal jsi. Tak šel jsi sem, ubohý hochu, chudé dítě, a pokousaný vzteklým psem jsi šel, jak na smrt vedli by tě. A jak jsi prošel mříží vrat, já za tebou se obrátil i soucitem i smutkem jat, jenž pojednou mne zachvátil, a zdálo se mi, lidí všech že bolest malá proti tomu, co tebe, hochu, v úzkostech sem vedlo na práh toho tomudomu... 52 A zdálo se mi, hochu, věř, jak uštvaná a bědná laň, že člověk jak ta plachá zvěř jde životem, jenž číhá naň jak vzteklý pes, že stíhá jej klam, bolest, smutek, věčná bída a neštěstí i beznaděj, jež všecky jeho kroky hlídá. A duši moji prochvěl mráz: nevíme hodiny ni dne, kdy neštěstí, jež hlídá nás, si oběť novou vyhlédne, a žádný krok a žádný den jist není tu. Ó dítě bledé, tak člověk jde tu nekliden a ví, že kdos jej na smrt vede... A než se nadál, hle, už kles’... A já jsem na tě myslil dál, ty, hochu, na tvou rodnou ves a jak jsi sobě s druhy hrál a netušil, jak v příští mžik se celý život rázem zvrátí a že jen strach a pláč a vzlyk za usmívavé dětství dá ti... 53 A bylo mi, tvé na pouti že tmavý stín jde po straně a že mám s hlavy sejmouti před malým hochem z Bretaně, jenž tolik hoře v sobě měl... A jak by stesk mi v duši hodil, já zveselit se neuměl a po Paříži smuten chodil... 54
Dojem z cest.
Smutnou plání jižních Uher jel jsem v parném létě: jedeš, jedeš, teskný pocit smutku obemkne tě. Tíživý a dusný pocit do duše ti sedne, není, kde bys utkvěl zrakem v poušti nedohledné. Jedeš, jedeš, smutno, prázno, nikde stromu není, celá puszta široširá jako po vymření. Žhavé slunce červencové chudou trávu pálí, bez konce a beze změny step se táhne v dáli. 55 Beze zvuku, bez života, bez stínu a vísky s nekonečnem splývá kdesi v mlhách obzor nízký. Němá, hluchá, jednotvárná, nekonečná lada: jedeš, jedeš, smutek žhavý v tesknou duši padá... Díval jsem se na ty dálky strnulé a sprahlé a proč, nevím, oči mlhou zalily se náhle. Bylo mi, že zde v té poušti po tom kraji českém, po těch našich horách v dálce že bych umřel steskem... 56
Vzpomínka z Lublaně.
Z Lublaně bílé, kde pod námi se chvěla země, si vzpomínám té jedné chvíle, kdy temně to zahučelo pod námi a zem se třásla pod nohou. V úzkosti, která omámí, já Lublaní šel ubohou, kde v základech se zachvívaly domy a muži trnuli a naříkaly ženy, a zoufalý a vyděšený lid rukama jen lomí a naříká a kvílí. A v příští chvíli zas nový hukot táhlý a nový náraz pod zemí, že noha vrávorá a stane a člověk, jejž strach pojal náhlý, jsa roveň zvěři štvané, 57 tu hrůzou oněmí. A pod zemí bouř nová ozve se a při tom novém otřese vše v zmatku prchá kolem puklých zdí, – ó běda, kdo se opozdí! To byla chvíle zoufalá a hrozná, kdy strach vše chvátí, kdy nevěda, co příští chvíle dá ti, se chvěješ hrůzou a kdy člověk pozná, jak zoufale je malý oproti moci oné strašlivé, jež z dálky bouří temně a s hukotem se blíž a blíže valí a otřásá teď útrobami země, jak druhdy v Ninive. – – – – – – – – – Já k svému srdci sáh’ a řekl jsem si v této chvíli bědné, že jako v země útrobách, i v lidské duši spí bouře krutá, již kdo sotva tuší, než jednou zalomcuje nitrem tvým, než bolest srdce vyvře zoufalstvím... Spí utajena třeba dlouhá léta, že o ní sotva víme. Tam třeba roky dříme a najednou v té chvíli jedné se zvedne, 58 když člověk ani netuší, a jako bouře zaburácí do duší všech, kdo v té chvíli zoufalství jsou sami. A bouře chvěje srdce hlubinami, že po míru je veta, a co jsi léta stavěl, rázem smetá a rázem přehluší tvůj výkřik zoufalý... A co jsi chtěl, tvé sny i tvoji práci, vše rázem rozvalí, vše najednou ti kácí, i duše mír, ten vytoužený létyléty, i všecky naděje i celý život kletý. Tak v hlubinách se bolest zachvěje a ze všeho tu pro památku chudou jen trosky sotva zbudou... 59
V noci na moři. Causerie z cesty.
Osudu divným zahnán vírem jsem na moři. Ó divný osud! Loď v přístavu je, kotví posud, a za chvíli už v moři širém, v té nekonečné pláni němé za svitu hvězd se ocitneme. Poprvé v žití předevčírem já uviděl jsem moře. Za tmy vlak vyjel k Terstu z Nabreziny. A mně bylo tak smutno. Snad mi ty podvečerní, těžké stíny vzpomínkou lehly v srdce na dno a možná, smutný kraj ten celý, Kras truchlivý a zkamenělý, kde sám jsa rozteskníš se snadno, že rozladil mne v onu chvíli a smutku nalil v duši mou. Já hleděl oknem. Náhle tmou prorvaných skal pruh kmit’ se bílý 60 a kmit’ a zhas’ a svitnul zas a v nedohlednou dálku vzrůstal. V tom čaruplný luny jas vše ozářil. Já zmámen zůstal a na ten div, jenž s dálkou splýval, jsem vzrušený se tiše díval. To bylo moře... Já jsem na ně se díval, malý, ach tak malý a nevím proč, v té chvíli maně se oči mlhou zalévaly. A vody rostly stále větší a rostly, rostly v šíř a dál, – slov není pro to v lidské řeči, ni ve snu, jenž se kdy mi zdál, se nezjevilo tolik krásy, co náhle se jí tady hlásí, jež omámí a srdce spíjí nádhernou, svatou poesií... To bylo moře přede mnou, ocean nádherný a skvělý, jenž k sobě mocí tajemnou mne lákal, vábil život celý... Uchvácen krásou tvou, ó moře, i neskonalou velebou a velikosti tvé se koře já byl bych kleknul před tebou! Tak neskonalý dojem cítě já byl bych klesnul na tvůj břeh 61 a po všech truchlých, těžkých dnech tam rozplakal se jako dítě... * Nahoře svítí měsíc bílý – a loď se houpá na moři. Pruh země mizí, ještě chvíli, i maják v dálce dohoří. Kol boku lodi jen to hučí a kypí, – vůkol svatý klid... Noc moři padla do náručí. Hvězd mihotavý, plachý třpyt v té noci, plné divné krásy, s vlnami ještě v dáli hrá si, a zdá se, vlasy Nereid – jen dívejte se, zda to klam, ta démantů hra bohatá – že zakmitnou se tu i tam i do stříbra i do zlata. A zas ta zář a zase tma je a znovu na vlnách to hraje, jak jiskry v tmu když rozhází, jež kmitnou, hasnou, aby v dáli zas tisíckráte znovu vzplály... Ó širé moře bez hrází! Ó moře, na něž měsíc svítí! Ó nekonečná vodní pláni! Kdo vypoví, co srdce cítí, když člověk zří tě v zadumání! 62 To nebyl stesk, čím byl jsem jat, a přec i smutek byl v tom částí, – já cítil, věčnost odevšad jak mluví k nám, já cítil vlásti ji nad námi a cítil, před ní jak i to velké lidské hoře je malicherné, nízké, všední, ne víc než krůpěj v toto moře... To vše tu bylo před tebou a bude dál za tisíc roků, – a měsíc stejnou velebou tam svítit bude ve vysoku v pláň moře věčnou, nedohlednou, až dávno, dávno nebude ni památky té prachudé, že také přece žil jsi jednou... * Ó širé moře bez hrází! Jsme, moře, nyní ve tvé moci. Je daleko už po půlnoci a měsíc právě zachází... Do nedohledna vlny lesknou se v záři měsíce, jenž zmírá, a moře celé obestírá se nekonečnou nocí tesknou. Kam oko stačí, jsme tu sami, zde zanikl by lidský hlas, – a měsíc utonul a zhas’ 63 daleko kdesi za vodami. A jen ty hvězdy planou, planou a jen ty jiskry na moři se zakmitnou a zahoří v pláň vodní náhle rozhoupanou – a plane to a svítí tam a kmitá se a zmítá, honí jak tisícerý drahokam. Teď jiskra hasne, druhá po ní a tisíc jiných vzplane v ráz a vše to skáče v divý rej, výš, stále výš a divočej’ – a širé moře kolem nás se pění, září, světly hraje, jak démantů když rozhází... A hledíš, hle, teď čirá tma je... Ó tmavé moře bez hrází! * Z hluboka moře ve snu dýše, své vědomo si veleby. Já maně zadíval se výše a čítal hvězdy na nebi. Ó na moři kdo kouzlem nejat by zříti mohl, rcete jen, v tu mihotavou záři plejad! Ó rcete mi, kdo nevzrušen by nevmýšlel se v světy ony, v ty tajůplné, cizí světy, 64 jichž nekonečné legiony kdes nad námi jsou rozesety... A hledám, – nocí tajemnou se zářný dívá Sirius a tu, hle, právě nade mnou ten z dětství známý Velký Vůz... Co vzpomínek mi v duši vznítil! A nevzpomínat, těžko věru! Kdes daleko, tam na severu, tam doma, doma vždycky svítil ten Velký Vůz tak jako dnes, když v tichu spala rodná ves, můj domov byl tam, rodný dům i ti, kdo byli nad vše dražší... A právě nad tou vískou naší, již uspal táhlý lesů šum, ten Velký Vůz vždy stejně plál, tak plál a svítil jako dnes, když tenkrát na prahu jsem stál a poslouchal, jak hučí les. Tak na prahu rodného domu když stál jsem, vždy jsem viděl jej a – bože, jak je dávno tomu? – v svém srdci mráz a beznaděj sám na prahu jsem smuten stál a domů jíti jsem se bál, kde sestra má, ta nad vše milá, ten záhy svadlý, drahý květ, 65 tam v rakvi ležíc, doma byla té noci tenkrát naposled... A nebem tiše luna plula – a tady spala věčným snem ta drahá mrtvá, utonulá ve věčna moři bezedném... * A upomínky sotva ztichlé zas rozčeřily duši mou... Jak duchů koráb tiše, rychle loď ohromná se nese tmou a vlny čeří se a dmou, jde jedna za druhou a tříští se o bok lodi, každá příští vždy divočej’ a každou chvílí to vzkypí výš a stále výš. Tam dole na dně, neslyšíš? v hlubinách moře cosi kvílí tak podivnou, ne lidskou řečí, a zdá se mi, tam někde zdola, ó moře, hřbitovů všech větší! z tvých hlubin že cos pláče, volá... A zdá se mi, že vidím ke dnu jak v rakev, jež je bez víka, kam ve strašlivou chvíli jednu s výkřikem člověk zaniká... A ve světě to více není, než kdyby ptáče ztichlo kdes... 66 Ó básníku, jenž v zamyšlení v to moře se tu díváš dnes, jen dívej se v ten šumný rej a o životě přemýšlej, ó vzpomeň těch, kdo tady byli, jež osud v dálnou dálku táh’táh’, a kdo tu navždy zabloudili v těch nekonečných samotách... * A cítím, pomalu se dní... Hle, jiskry hasnou na moři a kdesi v dálce dohoří a zhasnou hvězdy poslední. I moře tišej’ hovoří, jak usnulo by na chvíli a časem jen jak ze sna spíš to z jeho hlubin zakvílí a vzdychne si a ztichne zas. To zaúpění a ten hlas, ten vzdech a šepot uslyšíš, však z tajemství, jež v sobě chová, nepoví moře ani slova... * A na hladině dálných vod, tam, s obzorem kde moře splývá, se zjevil malý, tmavý bod. A stále jak se rozednívá, sklem viděti lze stožár dvojí 67 a plachty větrem vzedmuté. Loď, zdá se, nepohnutě stojí v tišině mrtvě nehnuté a přece stále víc a víc se menší, v dál se ztrácejíc, až nepoznaná, beze jmena se ztratí v obzor daleký... Buď, lodi, v dáli pozdravena! Buď, lodi, s bohem na věky! * Ó širé moře bez hrází! Jak zapomenout na to ráno, když z moře, které poléváno je zlatem, slunce vychází! Jak zapomenout na to jitro! Jen jeden paprsk z toho dne, jen jeden paprsk v moje nitro a v duši mou kéž zapadne, by pro všecky dny příští dál jak dnes tam těšil, svítil, hřál! Já jako byl bych ze sna procit’ k novému žití, taký jsem měl omamný a sladký pocit a díval jsem se s úžasem, jak z klína vod, ze hlubin moře se zvedá slunce, skvoucí div, jak celý východ, krví hoře, do nekonečně širých niv 68 lil světlo, záři, kouzlo, jas a tisícerým ohněm svítil, teď zlatem a teď krví zas – a celý požár teď se vznítil, jak démant by tam hořel samý z vod nahoru a do vln shora –: tak budilo se Slunce, Zora tak zjevila se nad vodami. A moře ohněm poléváno jak celé když se rozhoří... Jak zapomenout na to ráno, na východ slunce na moři! * Já rád bych, ale neumím vše říci tak, jak chtěl bych sám. Mně chybí k tomu všecko, vím, jen prázná slova podávám, kde v každém žár by býti měl, jenž v duši mé snad někde bude, leč kterým tyto verše chudé já prohřáti jsem neuměl. * Rybářská bárka proti nám se blíží z dáli, druhá, třetí. Tam stále nové vyhlédám, a nad lodí teď racek letí. V ty vlny zelenavě siné loď naše ryje, k cíli chvátá – 69 tu pospolu dvě bárky jiné, tam zase jedna, čtvrtá, pátá, tam stožárů už celý les, k nim blížíme se plným chvatem. A májové to slunce dnes polévá všecko jako zlatem, že plachty lodi sté a sté i vlajky, které s výší vlají, se jako zlaté býti zdají. Kam dřív se dívat, povězte? A hle, tam za spoustami vod cos bělá se jak světlý bod a zcela nízko, při moři jak pouhá linie se temně pruh úzký zvolna vynoří – ach škoda, jsme už blízko země! * Šest hodin ráno. Tolik krásy se najednou tu zevšad hlásí, že oko stěží uvyká. Už blížíme se tedy cíli: na břehu moře fantom bílý, Benátky, – „città unica!“unica“! Loď staví, kolem tichnou vlny. Já hledím v obraz kouzla plný, v ty krásné, staré Benátky, jak v záři jitra zlatem hoří a znovu obráží se v moři 70 to luzné město z pohádky... Já hledím do té staré slávy a nevím, zdali věřit mám, – Benátky staré, buďte zdrávy, jdu uzdravit si duši k vám! 71
Klepy z Benátek. Causerie z cesty.
Má Musa, já, – ať ví to svět! – že dvakráte se rádi máme, svatební cestu podnikáme už po druhé. A řeknu hned: má Musa, dítě tváře bledé, jež stále doma stůně mi, zde v cizině si švarně vede i tvář jí kvete růžemi, i se rtů časem splyne smích, jejž neznal jsem už kolik let. (My oba, klidni napohled, jsme časem v dobách zlých, ó zlých, trpěli mnoho, aniž svět ni z její očí, z veršů mých cos vypátral anebo čet’.) A teď jsme vyjeli si na jih a mohu říc’, nám dobře je, zde touláme se v slunných krajích, kde srdce znovu okřeje; 72 zrak paní mé zas jasněj’ hoří, – bez starostí a ve klidu je šťastna, koupá se tu v moři a sbírá mušle na Lidu. Jsme veselejší tady spolu a oba jsme jak děti teď, že první vlašskou barcarolu umíme celou nazpaměť. Zas čtveračivá jako kdysi má Musa kolem pohlíží, jak prvně když jsme vyjeli si a toulali se v Paříži... * Má Musa, já, – my oba máme z libánkůlíbánků svých už dvacet kněh a tiše se tu usmíváme rozpakům mladých párků všech, již líbánky své tráví tady. Ach, máte je tu viděti! Když přijede sem párek mladý a každý jako na děti se na ně dívá, které metle utekly právě z domova v té nové toilettě světlé, – toť burleska je hotová! Při table d’hôte se nejlíp vidí ta nezkušenost mladých lidí, jichž milování rostou křídla, 73 a pro něž není pití, jídla a není noci, není dne. Jsou stále plni rozpaků, jen sobě hledí do zraků – a oběd vždycky vystydnevystydne. * Já každý nový párek vítal jsem s úsměvem, tak pospolu už dvanáct jsem jich napočítal, – sám lichý byl jsem u stolu. Jak nestřežil bych zrakem orlím jich každý pohyb, – (ale vím, já zcela zbytečně tu horlím) – tak zpíjeli se štěstím svým a říkali si „moje zlato“ v jazycích celé Evropy... Já klidně musil hledět na to, ti lidé co se natropí, jak pohledy se něžně baví, se nejsladšími jmény zvou a tiše, hlavu vedle hlavy, jak opiti jsou láskou svou, jak celým světem jsou si sami, jak tisknou si ty ruce obě a zmámeni jsou vzpomínkami, že oba patří už jen sobě, jak ruce si tak něžně hladí a šeptají si do ucha... 74 Ach, bože, bože, lidé mladí, vždyť nejsem hmota bezduchá, a třeba řeči nerozuměl, v níž vy šeptáte lásky ples, já také ručky hladit uměl, – a snad bych doved’ ještě dnes! * Jsem tady celý měsíc právě a sotva spočíst dovedu, co párků měl jsem k obědu, co odpoledne k černé kávě, co denně přibývá jich stále co jako v náměsíčných snách se hemží jich tu v katedrále, na Piazze i v lagunách. A stále rostou jejich šiky a přibývají každým dnem, jak u nás v Čechách polemiky: jsou všude, kam se ohlédnem. Když u Otella ráno snídám, – pomalu Otello už sám – vždy nové štěstí zase vídám a důvěrně tu povídám: já nevím, já jsem člověk slabý a také jednou mlád jsem býval, však já být oním šťastným, aby ten zrak, o kterém též jsem sníval, 75 se takhle z blízka na mne díval, – mně káva také vystydla by... * Z celého světa přišli sem, by ráji byli nejblíže. Půvabné dcery Paříže s lehounkým knírem pod nosem, i Angličanek celé sněmy, z nichž Baedekra si každá nese, jichž hlavy kryty čepicemi, za nimiž každý ohlédne se. I z Ameriky párky mnohé tu počítati sotva stačíš, Němkyně suché, velkonohé, – bůh odpustit mi hříchy račiž! Však láskou k rodné zemi veden i po krajankách toužil jsem. Konečné přece párek jeden na cestě z Říma zbloudil sem. Mluvili česky... Vedle nich já seděl jsem, – ó drahá řeči! Leč jako pěna byl jsem tich a bylo vážné nebezpečí, že pokazí si dojem Vlaši o libozvuku mluvy naší... Panička mladá, hezká, malá a děťátko spíš nežli paní, zle muži svému vycinkala, 76 že nebyl bys to věřil ani... Já hlavu svěsil v krutém bolu a zašel jinam k večeři – dva Češi pouze jak jsou spolu, ah, běda, už se hašteří! * Mne vidět byste jednou měli a všechen spěch a shon a šum, když hodokvas tu chystám skvělý svatého Marka holubům! To měli byste vidět jednou, jak shrnou se jich celé pluky, na střechu klobouku si sednou a kukuřici klovou z ruky, zas na rameno vyletí a hodokvasům konce není, – já, věřte, zde té havěti bych vyházel své celé jmění. Té čeládce, jež v dlaň mi klove, se zrním kornouty vždy nové já každodenně uchystám a holubi as, – dím to skromně, – ponětí mají tuším o mně, že v Čechách nejspíš panství mám... * Svatého Marka ptáci čilí, jichž létají tu celé pluky, i lidé zde už naučili 77 se po vás, klovati nám z ruky, ba s dovedností stále novou i z tobolky nám zrní klovou. A jaké na tě léčky kladou, by svlékli tě i z kabátu! Když přijdeš sem se žínkou mladou v tom první lásky záchvatu, tu na koho jen hlédneš, obě své ruce natahuje k tobě, vše počítá ti víc a dráž, – a ty se jenom usmíváš v manželství svého mladé kráse a štěstím jen ti planou zraky... jak ty, já zářil bych tu taky a usmíval se, ale zdá se, že záhy konec byl by tomu a že by smutný byl a těžký: co zbylo by, než jíti domů, než smutně domů jít a – pěšky... Jak jitro když se s nocí potká a úsměv zory přinese, půvabná jakás domorodka kol tebe plaše mihne se. Ach, její lepý, štíhlý vzrůst mne k sonetu by ještě zvábil a její oči, koral úst, – nu věřte, kdybych ptákem já byl, k té dívence bych letěl hned, 78 to přesvědčení maje skromné, že šťavnatý ten, svěží ret je třešní, která zraje pro mne. A krásná, že až srdce bolí, ta signorina, svůdný zjev, tak sama stoupá do gondoly, – – v ten obrázek se zahleděv, jsem spatřil božskou, svůdnou nožku, z pod sukénky jež vzhlédla ven, a dětinským že vždy jsem trošku, jsem zůstal celý udiven. A v černých očích, v bílé skráni si celý zástup šotků hrál, – – nu, je to hezké podívání, však, co to platno: pojďme dál! * Svatého Marka zlatý chráme, ty nádherný a zářící, jak před tebou se zadumáme, my bídní, chudí hříšníci! Tvé klenby a tvé zlaté stěny pnou závratně se do výše, že člověk divně zamyšlený podivem ani nedýše..’... Ten oltář celý ze zlata, sta démantů kde svítí, plane, ta sláva stará, bohatá, ty mosaiky vykládané, 79 ta minulost, jež na všem leží, ty vzpomínky, jež táhnou hlavou, to věčné modlení tvých kněží s umrlou tváří popelavou a s hlasem, že jde tělem mráz –: vše mohutně sic dojme vás, leč zdá se mi, že z duše vaší i modlitbu i zbožnost plaší. A při tom Angličanů davy a zpropitné a shon a šum a Němec, jenž se nahlas baví, dům boží mění v museum a v atelier nebo v trh, kam abys přišel, JežíšiJežíši, a v kupčení to náhle vtrh’, čas věru zdá se nejvyšší. A přece ve všem tom, co ruší, že nelze se tu modlit ani, já klečet viděl mladou paní, jež, zdálo se, tu s celou duší se modlila ke svaté Panně. A vedle ní stál její muž, – já s nimi setkal se tu maně: jsou svoji celý týden už... (Já poznal hned jich známé tahy, i vy je jistě znáte z Prahy.) A mladá žínka, trochu bledá, ač jinak štěstím celá září, 80 k Madonně vroucně oči zvedá, jež usmívavá na oltáři Ježíška, dítě v lokti chová. A mladá žínka vždycky znova na Madonně svým zrakem prodlí a opět zbožně hlavu sklání.,.... Já vím, zač panička se modlí, – jí nebe splň to zbožné přání!... * Ó vy, kdo máte vlasy slezlé ve službách přísné morálky, ó nemějte mi, prosím, ve zlé: já zatoulav se do dálky jsem rozsil koukol nesváru do duší obou mladých lidí... Spíš ďáblu jíti do spáru! co za skříněmi tady vidí, to mladá paní, víla malá, zářící celá novým blahem, by bez rozpaků skupovala a nejraději všecko šmahem. A je tu mnohý vzácný skvost, až zrak ti nad tím přechází! (Ó tady mužům v nesnázi už mnohá vzešla mrzutost!) A já jak ďábel v radosti, že lidskou duši může svésti, když símě zla v ní uhostí, 81 manželské jejich kalím štěstí, že pozornu ji činím stále na krajky, sklo a na korále, na sošky, obrázky i zlato. Muž děkoval mi pozděj’ za to, co v manželství svém prvně zkusil, když celé krámy skoupit musil, a nevím, vážně-li či v žertu, mne poslal tenkrát někam k čertu. To strašlivá prý byla svízel, to vybírání a ten hon, – leč já, nu, proč bych nepobízel? Já neplatil jsem, platil on... * A majestátní obraz luny na bezoblačném nebi svítí... Nuž vyjeďme si do laguny, ó do gondoly pojďme sníti! Hle, vzešel večer z pohádky... To báseň je, co vidíš kol. Ó luzné, krásné Benátky, ó luzné město barcarol! Slyš, z dálky do nočního šera zní píseň, – kdo tu odolá? A kolem tiše, zvolna sterá se míhá tmavá gondola a měkce brázdí lesklé vlny, v něž zvolna, tiše noc se vkrádá. 82 Je večer sladký, kouzla plný, z těch jeden, na něž duše ráda i po letech si vzpomene... A hle, ten zázrak na moři! Najednou v záři plamenné loď bájná v temnu zahoří a za ní světel sta a sta a tisíc jiných vyrůstá – je velká serenáda právě a kolem mne, jenž sedím sám, zaplála v celé svojí slávě Benátská noc... V tom uhlídám své pražské známé... Smím to říci? Ta jejich loďka kolem mne jak mihla se, já při měsíci divadlo zřel jsem dojemné: ti dva tu, zdá se, na svět celý v té krásné noci zapomněli. Ni regatta jich nebaví. Já viděl hlavu u hlavy v tom přeblaženém lásky plese, kde slovo duši nestačí... Ó k vůli mně... jen líbejte se, vždyť já bych nebyl jinačí! 83
Vzpomínka z Benátek.
To bylo v Benátkách, v tom luzném kraji s těch jižních nocí poetickou vnadou, kam lidé nejšťastnější utíkají vždy s Baedekrem a se svou láskou mladou – To bylo v Benátkách na břehu Lida, na Riva degli Schiavoni, všade, v té pohádce, kde gondolier vídá, jak něžně líbají se párky mladé – To bylo v Benátkách, v tom kouzlu jara, v Benátkách, v prostřed čarovného máje, kde zjevila se mi ta pravda stará, že víc než dravec láska ukrutná je. Při table d’hôte u pokrytého stolu ta láska, o níž zpěvák, idol hostí, z gondoly zpíval sladkou folu, se zjevila mi v celé ukrutnosti. 84 Tam zjevila se mi v své hrůze celé (ač hrůzu tu ne každé srdce uzná), ač záři štěstí měla na svém čele a byla něžná, neskonale luzná. Leč s ukrutností, jenom dravci vlastní, mé srdce drásala a krev mou pila: při table d’hôte se líbali ti šťastní a mlčky ruku tiskla ruka milá – Tam sladký šepot slova na rtech dusil, co velké štěstí stále v duši vzrůstá... Já na to všecko jen se dívat musil a ubrouskem jsem utíral si ústa... 85
Chorvatskem.
Chorvatskem jel jsem – dálné nivy a dlouhé lány širých polí – naslouchej v stranu kteroukoli, zpěv zní tam teskně zádumčivý. A zpěv ten celým krajem letí a smutkem chvěje se a bolem a díváš se – je prázno kolem, člověka nikde neviděti. Jak zpívala by sama niva, jak zpívala by sama země, tak chvěje se kol z dálky temně ta melodie zádumčivá. A nářku tomu konce není, zní bez konce ta píseň dlouhá, jak nemá konce smutek, touha, a lidstva dávné utrpení. 86 A zpěv ten uchvátil mne silou, zněl jako v mukách výkřik žhoucí – já slyšel na nebesa tlouci Slovanstva píseň zasmušilou. Mně zpěv ten duši zalil steskem, já cítil jsem, z těch širých polí zní výkřik těch, jež život bolí – – A u nás... ticho v kraji českém... 87
Psáno mezi tím, co jsem si vyřezával svou postel.
V svém ústraní, kde nenajde mne svět, se chýlím nad svou prací. Svět celý kouzla tolik nechová, co najdeš v tichém klíně domovadomova. A staré vzpomínky se v duši vrací... Ach, to je dlouhá, dlouhá řada let, co doma tak jsem v dílně naší stával, když duší mou se nesly mlhavě sny o štěstí a touhy po slávě, kdy mezi prací úkradkem jsem psával své první verše... Potom do světa mne hnala touha, do daleka někam, kde růže slávy, vavřín rozkvetá, kde básníkům laur na čelo se klade... A zatím prchlo žití jaro mladé a zvolna trudné jeseně se lekám. Ty všecky zápasy a oběti, 88 jež čekaly mne venku, to všecko nadšení, jež posvětí trud života v tom boji za myšlenku, – snad marným bylo vše. – Hle, sláva trudná, když jenom hořkost zbyla srdce u dna, když za všechno, co v životě jsem přestál, ten život za to nestál. * A duší táhne roků řada dlouhá, ty první illuse, ta první touha – ó bláhové ty děcko! A dnes, to bůh ví, proč se stále vtírá v mé myšlénky verš jeden ze Shakespeara: – Být připraven, toť všecko! * Když podzim nastane, rád vždycky znova se vrátím do Sychrova a šťasten jsem v tom tichém našem domě, vyhledám dláta, jež tu zbyla po mně z mých mladých let – zde o životě nechci přemýšlet, dám výhost knize, ležet nechám péra, dám výhost světu, vezmu svoje dláta a hodina jak za hodinou chvátá, den ubíhá mi z rána do večera – a hle, mně v srdci se tu uhostí ten pocit, jejž svět celý tobě nedá: 89 ten pocit tiché, klidné radosti nad prací svou. A daleko kdes, běda, tvé jméno třeba blátem smýká se, jak vlci hladoví tam škrtí, rdousí se s druhem druh, svou čest i jméno rvou si ve malicherném, nízkém zápase a zákeřně, jak je snad právem války, druh druha dáví v literárním boji. ...Ni ohlasu sem nedoletí z dálky: já gothickou si řežu postel svojisvoji. * Mně pozdrav někdo z dálky posílá: výstřižek z novin, rudě zatržený... Ne, děkuji ti, duše rozmilá! Ať chvála je to, nemá pro mne ceny, ať pamflet je to nebo kritika – zde, příteli, se nic mne netýká, čím jsem, tím jsem, být nechci jinačí. Ať chvála, hana, – vytiskne se lehce, však čísti vše, – ne, věru se mi nechce a ku štěstí mi tady postačí, když v podzim teď – ach, podzim krásný jest, byť smutek dřímal na těch ladech holých – po práci své se večer projdu v polích a domů jdu za tiché záře hvězd... 90 Ó otče můj, mé srdce nyní tuší, proč s celou svojí duší jsi práci posvětil svůj život celý, proč dílna tvá ti celým světem byla, proč, když se hodina tvá přiblížila, se oči tvoje klidně uzavřely v ten večer života, když jeho úkol byl vykonán. A my jsme stáli vůkol – hle, v poctivosti zbělely tvé vlasy a třeba starost mnohá ulehla si na čelo tvé, – ó trud a starost mnohá! – tou vírou v boha přec večer tvůj byl plný souzvuku. Za sebou maje celý život práce, jež ze všech trudů vyléčí, tak, hlavu na stranu, jen vzdech’ jsi krátce, a jak jsi žil, tak tiše, bez hluku jsi usnul, jako usne malé děcko, ó štěstí největší, tak žít, tak umřít, tiše, bez řečí – být připraven, toť všecko! * Já dřív dnes od práce jsem vyšel ven. Takový krásný, podzimní byl den, takový slunečný a plný něhy a plný vlídnosti, jež duši jímá. Na Krkonoše padly první sněhy, tam zapadla už zima. 91 Jdu alejí, kol v podzimní té kráse široko vůkol v dálku rozvírá se můj rodný kraj... S ním já jsem celý srost’, své dětství prožil jsem tu, věk svůj mladý – na vše to zašlé, zašlé v minulost mně každá stezka připomíná tady. Sychrovský zámek i ta panská pole, ty Trosky v dálce, zasněžené hory, stráň Ještěda, ty vísky pod ním dole, ty procházky, ta cesta do obory, ten každý strom, z dob dětství mile známý, vše ke mně mluví, všechno vzpomíná mi na vše, co bylo, bylo i co není i co být mohlo... Hledím v zamyšlení v ta dlouhá pole, stráně, háje, svahy – takové ticho kol, v něm celý tone v červánků záři kraj můj rodný, drahý. ...Já nevím, nač jsem myslil v chvíli oné, kam touhy mé i myšlénky mé spěly, já jenom vím, v to ticho neobsáhlé, jež v dálku zatopilo obzor celý, tón dissonance že se ozval náhle, jenž vzbudil mne a dosud v nitru zní mi. Německý správčí v polích k píli větší tam klením pobízel a cizí řečí a slovy hněvivými lid zaleklý a chudý. Český lid. ...A ticho bylo zas v tom kraji celém. 92 Já šel jsem domů se schýleným čelem. Kol v přírodě i v lidech mrtvý klid. * Hle návštěva! Já ustal ve práci. Přiběhla ke mně drobotina malá, s Miroušem Vláďa, dva ti čtveráci i s Miluškou. Hle, ta mi vzpomínala, že včera slíbil jsem jít s nimi dnes do lesa na hříbky. Té drobné chase je těžko odříci. Mne chytila se a tedy jdeme, prohledáme les, houštinu každou, každé místo známé a, jaký jásot! hříbky nalézáme, jež Miluška si béře do klína. Sta otázek mi havěť drobná klade, na tisíc věcí chvatem vzpomíná – nestačíš odpovídat chase mladé. Co divných záhad se jim v duši rojí! „A strýčku, pověz, ty jsi pořád sám? Když strýčkem jsi, kde tetičku máš svoji?“ Co, rcete, všetečce té říci mám? Jen mlčky pohladím jí vlasy, líčka – a netušily dobré, milé děti, proč strýček náhle přestal dováděti, co táhlo hlavou zamlklého strýčka,..... * Zas hbitě v rukou kmitají se dláta a jak den za dnem chvátá 93 a jak den za dnem kratší, mně ke štěstí to stačí, že práce má mne tiše zveselí a – mhy co zatím lehly po všem kraji – zde pod rukou mi chvatem přibývají gothické řezby na mé posteli. A jak ty řezby pod mým dlátem rostou, ó přejte mi tu radost moji prostou: když klidně mohli mi mé verše ubit, svou postelí se aspoň mohu chlubit. V ní kéž bych vždycky klidně mohl spát, v ní spánek nikdy kéž mi není mukou – ji celou jsem si vlastní zrobil rukou, jeť prací mou, mých rukou i mých dlát! * A zítra tedy znovu, s novou chutí zde z toho ticha, jež mírem v duši dýchá, tam do světa, kde není oddechnutí, kde v pochybnostech o myšlénku svoji sám s sebou musíš rvát se, kde všecko nadšení, kde všecka práce kams bez ohlasu zapadá v tom boji, kde čest i práci svou, své jméno rvou si, kde bratr bratra rdousí, kde přítel druha dáví, kde místo nadšení jen vášně zbyly – 94 Bud’ zdráv můj domove, můj druhu milý, vy tiché samoty mi buďte zdrávy! * A život vířit bude věčně dál a věčně lidé zápasiti budou za skývu chleba chudou a jindy za svůj hrdý ideál. A jedni padnou dřív než dojdou cíle – a nikdo neví hodiny ni chvíle. A pro každého přijde chvilka jednou, kdy stíny smrti na čelo si sednou, kdy hlava tone v závrati a oko matné kol jen stíny vidí a člověk odchází, tam, odkud z lidí se nikdo nikdy nevrátí. A přijde chvíle – snad za řadu let, či dřív či pozděj’, nikdo, nikdo neví – až u mé postele se Ona zjeví –: kdo ruku moji stiskne naposled, v té chvíli kdo nade mnou se potom v lásce schýlí, kdo laskavými slovy, že měl mne rád, ó kdo mi, kdo mi poví, až hodina má přijde jedenkrát?... Však než ty stíny kolem budou vzrůstat, chci zatím žít, chci věren sobě zůstat, dát lásku tam, kde srdce lásku tuší, 95 chci do svých písní vyzpívat svou duši, chci zatím žít, jít za myšlénkou svojí, chci stát, kam život postaví mne v boji – necouvnout, jako postrašené děcko! Být člověkem, být bohu práv i lidem, v tvář životu i smrti hledět s klidem, – být připraven, toť všecko! 96
Moře. Beneši Knüpferovi.
Nad psacím stolkem mým, hle, moje pýcha: to Vaše moře v sny mé hudbou dýchá. Na vlnách Nymfa v dovádivém reji, hle, kterak svítí bílá ruka její! Dva satyrové hledí se skaliska, zrak touhou plane, oko žárem blýská. Svit slunce nekonečnou dálí hrá si v té symfonii života i krásy. V těch vlnách zelenavých v širé dáli, v tom nekonečnu života ruch stálý. V můj pokoj tichý píseň moře zpívá, v mé duši zní ta píseň věčně živá. A duší mou když starosti se valí, tu cítím, jak jsem před věčností malý, 97 Jak malicherným je to lidské hoře, kde o věčnosti mluví k tobě moře. Ó slyš, co zpívá... Naslouchám – a vždycky usmířen dívám se v ten život lidský. U moře člověk bohu vždy je bližším – v své duši stále píseň moře slyším. Zdráv buďte, příteli! V mé sny a dumy to vaše moře z hluboka mi šumí... 98
Rodný domek.
S pocitem úzkosti se blížím lesa kraji. Les řídne pomalu, zde začíná už víska. Vzpomínky truchlivé mou hlavu oblétají, ach, trudné vzpomínky. A duši mé se stýská. A jindy, bože můj, jak hřející a vlídné to byly vzpomínky, jež z dálky mne sem táhly... Svůj rodný vidím dům, les pomalu jak řídne, a pocit úzkosti se mění v smutek náhlý. Mne cosi táhne blíž a cosi táhne zpátky, z těch drahých kdysi míst to chladem na mne čiší. Můj domov, domov můj! Hle jeden pohled krátký – a je tak cizí mi, co bylo nad vše bližší. Ty dvéře zčernalé se starou naší síní! Ta okna cizí už! Ta stará naše studna! Ta naše zahrádka! Vše jiné, cizí nyní. Ne, nelze dále jít! Zde noha vázne bludná. 99 Ta naše zahrádka, kde dítě jsem si hrávalhrával, kde v lásce pospolu jsme sedávali denně, ta naše besídka, kde verše své jsem psával – vše zkáze propadlo, žalostné pusté změně. Ta naše besídka, již není stopy po ní, ji lidé roznesli v den po smrti mé sestry. A cizích dětí dav teď trávníkem se honí, kde druhdy těšíval ten květů záhon pestrý. Tak jako barbaři v den po sestřině smrti sem vnikli chudáci, ten v noci vrátka láme, ten plůtkem zatopí, pod révou mřížky drtí – ta naše zahrádka, to vše tak srdci známé! Ó kouzlo domova, ó všecko prchlé štěstí, teď vše je serváno, jak hořem lidská duše. V tu bídu pohledět, ne – nelze bez bolesti: kde láska mluvila, teď bída křičí hluše. A přece zdá se mi, za těmi stromy, keři že slyším známý hlas, – ne, je to zdání klamné. A přece zdá se mi, že vyjde z těchto dveří kdos milý, předrahý, jenž v lásce čeká na mne. A v duchu vidím zas, jak bývalo tu kdysi, když otec, matka má, má sestra byla živa, v ty letní večery jak jsme tu sesedli si, – vzduch voní růžemi, les celý kolem zpívá... 100 Mně zdá se srdce mé kdos tvrdou rukou drtí, vzpomínka bolestná mi znovu v duši vázne, vzpomínka bolestná o tolikeré smrti, až rodné stavení zůstalo jednou prázné.:.... A jak teď kolem jdu, tu srdce se mi svírá a stále zdání to přemáhám jenom stěží, že někdo předrahý ty dvéře otevírá a, jako bývalo, mi s láskou v ústret běží... 101
Vzpomínka.
Mráz na okna mi květy bílé kreslí – vzpomínky dávné k hlavě se mi snesly. Vzpomínky dávné na věk zašlý, dětský, zas drahé svoje vidím doma všecky. Své dětství vidím zas i svoje mládí i všecky, s nimiž měli jsme se rádi. Ó kouzlo domova, ó něho sladká, když s námi byla drahá naše matka! Ó kouzlo domova, jež srdce mámí, když drahý otec byl tu ještě s námi! Ó klouzlo domova, když kolem stolu jsme bratři, sestry, sedávali spolu! Zapadla sněhem drobná naše víska – sám sedím dnes a po všem se mi stýská. 102 Vzpomínka dávná k srdci se teď hlásí, na drahé mrtvé srdce vzpomíná si. Vzpomínky dávné k hlavě se mi snesly – mráz na okna mi květy bílé kreslí. 103
Píseň.
Je jedno, vím, kde budu spát, je jedno, vím, kde člověk setlí, – a já bych přece jenom rád, by na mém hrobě růže kvetly, a já bych přec jen věděl rád, že vzpomínati kdosi bude, až ustelou mi v zemi chudé jedenkrát. Je jedno, vím, zda zítra, dnes, vše skončí se, či v kterou dobu, jeť člověk stvořen aby kles’ po chvíli žití do tmy hrobu –: a já bych žít chtěl, žíti přec tak dlouho, až by tiše, jemně přec ještě láska přišla ke mně na konec. 104 Vím, klidně mrtvý leží dál, ať žitím v plese šel či trudu, – a já bych přec jen sobě přál, než osamělý spáti budu, a já bych přece jenom rád, by mlčky kdos mi růži podal, – vždyť trním, trním život zbodal tolikrát! 105
Snění.
Já zvyklý samotě mít chtěl bych u sebe tu duši jedinou, jež měla by mne ráda, jen jednu duši mít, když bolest zazebe, když je mi smutno tak a stesk se ke mně vkrádá. Tak náruč v náručí a hlavu u hlavy snít chtěl bych bez konce po celý večer dlouhý a cítit v duši své tvůj pohled laskavý a hladit vlasy tvé v tom kouzlu sladké touhy. V té touze nábožné, jež duši omámí, snít chtěl bych o tobě, snít o tom, jak jsi milá, snít o tom, bouře zlé že dávno za námi, snít o tom, láska tvá jak přec mne zachránila. Snít chtěl bych jako ten, kdo po všem zoufání, kdy ztroskotala loď a nikde není spásy, kdo po všech bouřích zlých se přece zachrání a doma, doma zas teď všeho vzpomíná si. 106 Tak chtěl bych vzpomínat, jak on ve chvíli té, jenž sotva věřit smí, že posud jest a dýše a, štěstí slzami teď oči zalité, svou ženu hladí zas, ji na skráň líbá tiše. A v krbu oheň plá, bouř v dáli dozněla, hle hvězda vysvitla, ta první v nebi mračném. Pojď, hlavu ke mně skloň, dí ona nesmělá, buď za vše bohu dík, my život nový začnem! Tak náruč v náručí a hlavu u hlavy snít chtěl bych bez konce, tě zlíbat svýma rtoma a cítit v duši své tvůj pohled laskavý a vědět, u tebe a s tebou že jsem doma... 107 OBSAH. Str. Báseň o smutné noci3 Přešla léta31 Vzpomínka32 Píseň34 Nálada35 Ve sklepě Auerbachově38 Holandská krajina47 Babička49 Hochu, kterého jsem potkal ve vratech ústavu Pasteurova52 Dojem z cest55 Vzpomínka z Lublaně57 V noci na moři60 Klepy z Benátek72 Vzpomínka z Benátek84 Chorvatskem86 Psáno mezi tím, co jsem si vyřezával svou postel88 Moře97 Rodný domek99 Vzpomínka102 Píseň104 Snění106
E: zd; 2002 [109]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan
(Nakladatelství J. Otto knihtiskárna.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 112