Báseň o smutné noci.

Báseň o smutné noci.
Já přijel z pohřbu... V dáli jsem v smutku nechal otce i bratry, sestry svoje, k nimž pospíchal jsem plný nepokoje, jenž v prsa dravě vbod’ se, – – a vzpomínám, jak všichni v pláči stáli jsme nad rakví, v níž ležel jeden z nás, ten drahý mrtvý, který dříve zhas’, než první růže se naň pousmály, než lásky poznal, jediné, jež v kletém tom životě nás těší, než jeho jaro rozpučelo květem. – – – – – – – – – A noc teď smutná, padá stále těžší i na vše tam i na mne tady, tam na ten hrob, v němž pochován hoch mladý a jehož jenom stěna rakve dělí [3] od matky drahé, jež jen pro nás žila – ó rána, jež se nikdy nezacelí! – a tam svou drahou hlavu položila a nás tu v smutku nechala věk celý... V té bolesti a zmatku a v lítosti, jež k slzám náhle vzruší, a v smutku, který znovu bodá v duši, já myslím na svou matku, jak vždy ji v mysli mám. A znovu vzpomínám na její oči smutné, drahé, vlídné, jak před léty se rozloučily se mnou, – a krev mi v srdci stydne. I na své bratry myslím, zašlé záhy v noc hlubokou a temnou, v hrob, trudný konec naší smutné dráhy. Já vzpomínám teď na ně a znovu cítím, co jsem doma cítil, v den po pohřbupohřbu, když hlava klesla v dlaně a v první noc tam na hrob měsíc svítil..... I teď je noc, z těch jedna, kdy stará lítost k srdci vždy se hlásí, kdy hlava klesá zemdlená a bědná a vzpomíná si... Ó jak je asi tam, tam u nás doma, doma, mezi těmi, 4 jimž smutek těžký, ztrnulý a němý do drahých srdcí pad’? Zda dnes už mohou spát? Tam ještě zbyla po kadidle vůně a lítost těch, jimž dlouho někdo stůně a umře pak. Zde u mne, v té samotě mé chudobné a dumné vše ještě stejné, jak jsem nechal vše, když slzy v očích maje jsem teskliv spěchal do rodného kraje. Zde ještě krátké, zoufalé to psaní, jak hrozno tam, že chorý zítřka nedočká se ani... Zde otevřený ještě telegram, ta slova děsná... A tak jsem jel. Ó pak ten pláč, jenž raní, ó zmatené to naříkání ze sna, ó peruť smrti, jež kol tiše vane, ó drahé oči kalné, potrhané, ó hrozné chvíle, jaké vždy jsou tam, kde někdo umírá – – – – – – – – – – Dnes chtěl bych opět spát, já nespal jsem už tolik dlouhých nocí, 5 já bez naděje pad’ jsem na lože a hynul bez pomoci, já v horečce se třás’ tak rozesmutněn... Do duše tak padne nám časem divý mráz a kolem vše je cizí, pusté, chladné... Zvuk hodin... Dvě... Já k oknu v zamyšlení jsem přistoupil. Dvě hodiny jsou zas! Dvě hodiny též byly, když zhas’, když skonal, tichý, klidný, zasmušilý... A pak to naše bdění nad mrtvolou, jež hrozná v svém bezžití, jež drtí ty, kdo zbyli, z nichž v slzách každý pozná, že konec všemu, a z nichžto každý věří jenom stěží, že onen, kdo tu leží, nebude více sedávati tady, víc nepromluví, nikdy do zahrady víc nepůjde, ni úsměv nekmitne mu víc tváří... Běda, opět myslím na to, že v životě tom krátkém tak umře vše, co draho nám i svato, že život básní je, za každým řádkem 6 kde refrainem je výkřik: věčná bída! – Jdi, kudy chceš, tvé kroky smutek hlídá. Ó co je smutku v širokém tom světě, kde zprvu všechno k lásce, štěstí zve tě, – a pak jen přijde zklamání a hoře, hněv, starost, jež ti vrásky v čelo oře, zášť, která na tě šklebné zuby cení; boj za kus chleba, trud a ponížení, žár v prsou tvých, jenž vždy tě nutí výš, hlod pochybností, s nimiž zápasíš; boj za to všechno, co snad nemá ceny, za lístek lauru, rudě zkrvácený, za chvíli štěstí, na niž nemáš práva, a za to vše, zač blázen člověk dává krev svého srdce, bezesné své noci, bez štěstí mladost, stáří bez pomoci, zač bez přátel a bez ženy a dětí svých povinností táhne těžké jarmo, jde za myšlénkou, jež mu světlem září, ztrmácen v mládí, vysílený k stáří, by zoufalství jen padnul do objetí a řekl si: Snad tedy žil jsem darmo... – – – – – – – – – A já dnes ani nechci myslit na vše, dnes chtěl bych opět spát, leč myšlénky ty trudné, náhle vstavše, a smutek, který v čele 7 mne studí žití celé, mně usnout nedá víc. Ach, všechno na mne padá! A vzpomínkami zašlými se chvíc, z minula vstala i má láska mladá, ta láska zašlá ke mně ruce spíná a v oku se jí pláč a bolest chvěje. A ze tmy klína se stíny jiné zvedají: má mladost zašlá, běda jí, ztracená mladost, příští bez naděje i trudná sláva s hladovými rysy, stesk nade vším, co protrpěl jsem kdysi a čeho teď se lekám... Pryč, někam se ukrýti, sám před sebou se skrýti, – a já jsem prchnul. *** Venku měsíc svítí a Praha v spánku pohřížena leží. Já jako štvaný vyběh’ na nábřeží, jak lupen bouří svátý. Ó marno, tady zas, co kdy jsem trpěl, trpět musím znova. Já vzpomínám, jak tady pod akáty – ó zašlý čas, 8 co vůně v sobě chová! – jsem chodil s tou, jež tak mi byla draha, jež duši plnila mi, jak sami, sami jsme chodili, když usínala Praha, jak měl jsem rád to drahé dítě, tu její ruku, čelo, oči, ústa, jež zulíbal jsem kolikrát a jež mi stokrát děla: Miluji tě! – – – – – – – – – A teď, tma vůkol i v mé duši vzrůstá a já se vidím, zas list bouří svátý, jak znovu pod akáty jsem chodil sám v ten smutný den, všem otázkám kdy nekliden jsem odpověď znal pouze jednu, jednu... v ten večer, kdy se vdala ta čarodějka malá, jak přes zábradlí v hořkosti a bolu jsem hleděl dolů, tam ke dnu, a jak mi duši rvala šílená bolest... Ach zpozdilý ten, všední román mládí! 9 Leč tenkrát, v čas, kdy dva se mají rádi a potom v žalu mnohém druh druhu na věky má dáti s Bohem a mlčky hlavu schýlí, – v té chvíli mně tenkrát bylo k zoufání, tak smutno, teskno, duše má tak prázna a jenom ve skráni zní cos jak v skalách pustý výkřik blázna – – – – – – – – – – – Co s tím? Proč znova po letech v mé hlavě to volá lkavě, – co s tím, co prožil každý, i kdo se vyhnul jícnu samovraždy, i kdo tam kles’ i kdo po dávných bouřích žije dnes ve kruhu dětí, ženy, jak šosák přeblažený, jenž bez myšlének, cizích jeho skráni, sybarit, který nezná odříkání ni starostí ni hoře, teď usnul, v lože pad’, jakoby kámen hodil ke dnu moře. A spí teď, leží a nad ním Věčnost běží a blažený ten neví, věčná bída že i to jeho lože hlídá, 10 i jemu strasti že se sotva uhnou, i k jeho loži že si sednou, až jednou nemocné údy zmalátní a ztuhnou a v úzkosti, která jej rozdrtí, se chvět a třásti bude před smrtí, jež najednou jej zaskočí uprostřed hostiny jak nevítaný, rázný a neodbytný host a postaví mu před oči ten celý život prázný a ničemný a nečinný a celou jeho nicotnost. Ten šosák banální a všední pak svíjeti se bude před ní a zacházeje beze stopy a divě se, proč před zrakem je tma, on v hrůze nepochopí, i on, ó běda, že tu umřít má tak jako každý jiný též, jak my, kdo ze dne ke dni o trpký život těžce zápasíme... Teď ještě klidně dříme. Ó jenom tiše lež! Spi klidně. Proč bysi se bál, co bude dál? 11 Než bude po všem veta, snad minou ještě léta. Snad. Jak mohou lidé spát? *** Já vím, je v světě krása, já vím, je v světě štěstí, leč srdce mi dnes pomyšlení drásá a nelze na to myslit bez bolesti a závrati, jak beze stopy zajde život lidský a nikdy již se nevrátí... A vždycky dál klidně slunce svítí, zpívají ptáci písně veselé a kvete pestré kvítí a dívky luzné, záři na čele a na rtu smích a kouzlo lásky na dně očí svých se smějí a tančí v dovádivém reji, jak laškovné a svěží opilyopity mládí kouzlem jsou. A mrtvý v zemi leží, sepjaté ruce na prsou, 12 a nad ním roste tráva a ubohý ten mrtvý hoch, jenž ze života těšiti se moh’, se v prach a popel zvolna rozpadává. A slunce, měsíc zapadá a vzchází, leč neprobudí život v mrtvé skráni, kde proces rozkladu a zkázy dál hlodá, tiše, bez ustání – – *** Ne já jen sám, ne, bídni všichni jsme tu, jdem v náruč tmám a umíráme ve mladosti květu či v mdlobě stáří s myšlénkou dravou v čele a s hrůzou v siné tváři, že život v prázno prchá bez účele. Ó běda, stín v duši moji pad’: hle, zoufalství se ze tmy noci zvedá a vstává odevšad. Já vidím je, sám bdící, jak s potrhanou lící na každé lůžko tiše usedá si, a ke všem, kdo jsou bídni, utýráni, 13 se tiše, mlčky hlásí. Má z trní věnec kolem bledých skrání a v oku smrt a na rtu hrobu plíseň a zpívá sobě dlouhou, dlouhou píseň, jež stará je, jak byla bolest Kaina, a bolestná, jak Evino kdys hoře... A já to cítím, člověk duši noře v tu píseň, která hluboká a bájná mu smysly opíjí, by rád svůj celý, celý život prodal za vodní lilii, již kolem skrání, kterých život zbodal, se zapomněním noc by jemu dala; za ticho pustých skal, kde byl by konec všemu, všemu, kde by si člověk nikdy více nestýskal a ničeho již neměl zapotřebí; za krůpěj v malé číši, jež bouři žití v okamžení ztiší, byť pozdě, ztiší přece; za vír, který se točí na rozbouřené řece, jak tisíc svůdných očí, když v smutku den se smráká, tě volá, vábí, láká a jako tisíc rukou by tahalo tě dolů v rej a šum, 14 že tepny bouřně tlukou a ruka maně sahá ke spánkům, a člověk omámený se dívá, dívá v hučící ten jez a v bouřné jeho pěny podivně zlítostněný by bez výkřiku kles’ a dole na dně hledal, co celý dlouhý život jemu nedal – – – – – – – – – – – Noc hluboká. A mně tak smutno dnes. A zdlouha hučí jez a zpívá smutnou píseň plnou žalu – – – – – – – – – – – Já myslím na ty dnes, jimž hlavu život sžehnul do úpalu, než došli sem... A smuten myslím na ty, jimž skráně zbodal vítr jedovatý a kteří v čas, co zatím lidé spali, svůj život malý i velkou bolest ve tmách pochovali – – – – – – – – – – – Já dál mysliti náhle jsem se bál. Jak mráz mi cosi proletělo čelem. 15 Na břehu osamělém jsem v mukách stál a v bolu jsem do vln hleděl dolů. Jak šíleného pláč ta řeka hučí a z ní to časem jako výkřik zní a zdá se mi, že slyším vzdechy táhlé, a zdá se mi, že náhle kol vystupují z vod a s pláčem padají si do náručí ti všichni, kteří v boji o život umdleni bezúspěšným zápasem kdys přišli sem, k té řece, která hučí a která na vše zapomínat učí, – sem přišli kdys a v svět se nikdy více nevrátili zpět... Já vidím tváře siné, sta přízraků jak v kalných vlnách plyne a hyne, a řeka hučí, hučí – – Proč myslím na to ale, proč dál mi chce to srdce z těla rvát? – *** 16 V té bídě neskonalé jak mohou lidé spát? Ztýráni, bídni, chudi, nemocí, hříchem hlídáni, neznámé moci v posměch vydáni, jež kdy jen chce jich více neprobudí a ráno na mrtvé čelo vpíše „dokonáno“ – ztraceni pro vše věky, ztraceni, bídni, choři jak spáti mohou v srdcervoucím hoři, když kolem tekou řeky, kam, oči zrudlé v pláči, zrak vyhaslý a vpadlý, se ztraceným svým žitím přes zábradlí v té chvíli jejich spolubratři skáčí... Ó bída! A měsíc jenom ustrnulý vídá, jak nad zpěněné vlny, kde hřmí a hučí vřava, se ozve ještě výkřik hrůzyplný a zamihne se tmavá tonoucí lidská hlava, či ruka výš se zvedá, ó běda! 17 a v příští chvíli dál řeka stejně pílí a dále pluje věčně stejným tokem a měsíc hledí stejně jasným okem... A dál je ticho, jako vždycky bývá teď z jara, když pohádka se opakuje stará a milenců pár při měsíci snívá a někde slavík zpívá jásavou píseň, oběma že zdá se, v té jarní noci kráse že celý svět je šťasten jako oni. Jásavá píseň dále zní a zvoní a dravý proud, kam onen pad’, dál burácí a do prázna se žene – – – – – – – – – – A na toho tam nikdo nevzpomene. – – – – – – – – – Jak mohou lidé spát? Já k očím tisknu dlaně: těch nešťastných! Já v hrůze myslím na ně a srdce mi to svírá a čelo studí mráz. Jsme k smutku narozeni a není, oč opřít se, když smutek duši týrá. 18 Jen jedna náruč nikdy nezavírá se pranikomu z nás, když prchne láska, naděje i víra a kam jdem, smutek provází nás všudy –: hrob, jenž sám chudý, nám největší dá poklad, zapomnění – – – *** V dál prchal jsem, spár hrůzy maje v čele, jak zbabělec, když uzří nepřítele, a děsem jatý jsem slyšel za sebou smích jedovatý. Já nevím, kudy bloudil jsem a co se se mnou dálo. Jen ve snách se mi zdálo, že zkrušen divým zápasem, jenž divoce se žene přes smutnou poušť mé duše rozjitřené, jsem na nábřeží na lavičku pad’ a plakal jsem... Jak mohou lidé spát? *** Hle, na ulicích prvý zábřesk denní a jitřní ostrý chlad a šedobílá pára 19 se na dláždění stele a klade jak první smutek v lidské srdce mladé. Ulicí osaměle se s mrtvolami chudých černá kára k Olšanům zvolna vláčí. O jedné noze mrzák namáhavě sám za vozem jde v pláči, snad předa dumy v utýrané hlavě, jak těm se spáti bude, kdo v bídě zrozeni teď bez soucitu budou hozeni do šachty chudé – či jeho vzpomínka snad zaletěla tam na ty siné tváře, na ztuhlá, mrtvá těla, jak při jízdě se otřásají v káře, že sotva už jí stačí mrzák chromý... Já hledím za ním, – rukama teď lomí, hle, stojí, chýlí hlavu – a teď pláče – – Jak mohou lidé spát? *** Hle, ulice jest jako po vymření, s tmou zápasí svit denní a z tmavých, těžkých vrat 20 jdou otrhanci stráží provázení, jdou vyžilí a bosí a ubozí a choří. Jich oko divným, suchým ohněm hoří a rouhá se i prosí. Jdou muži, jež bída, vášeň ke zločinu druží. Jdou ženy, jež společnou jsou hanbou označeny. Jdou děti, v jichž očích více dětství neviděti. Jdou bílí otroci, jdou děti hanby, vášní, hladu, nouze. Oděni cárem pouze a ruka jejich bez moci se zatíná v jich rozedraný šat a zmítá jejich nečistými cáry i scuchanými vlasy, pod nimiž často asi se v čelo vetkly beznaděje spáry, kdy člověk za sklenku, by píti mohl pouze, dá poslední svou myšlénku. A krása žen, ta vždy je kletbou nouze. 21 Hle, tady strážník vede za ruku děvče nevyspáním bledé. Jest patnáct roků asi to dítě všech a ničí, má tmavé, dlouhé, rozpoutané vlasy a huláká a křičí. A vedle dítě ještě mladší, jež druhým sotva v chůzi stačí, ó bída, co hanby toto dítě vídá! A za ním, v očích vztek a v tváři plno špíny, osmahlý výrostek jde vyžilý a líný a motá se, sám se sebou se hádá. A za ním stářím nakřivená záda a černý kabát, jenž se na švech bělá. Postava ošumělá a ubohá až k pláči pro oharek se shýbla potají a dále kráčí. Dvě ženské opilé se motají a malé dítě, ubožátko bědné, jde vedle jedné. 22 Ta na ně cestou ani nepohledne. Jde sledována těmi, jež, patnáct let, už mají výraz stařen a jichžto život kletý jest dříve navždy zneuctěn a zmařen a v bláto všecky pošlapány květy, než z prvních vzejdou poupat. Ulicí, v níž se dní, zříš divný průvod stoupat a brzy zajde poslední, jež sukní svojí zastírá si hlavu a stydí se, svým družkám pro zábavu. Té chvíle záclony v oknech bílé se ještě nepozvedly, když nešťastné ty vedli. Jak mohou lidé spát? *** A ulicí jdou chudí dláždění vlhké zametat, co piják zpozděný se teprv domů vrací, klopýtaje ulice středem v oba její kraje, kde opírá se časem o stěny. A ranní šeří se zlehka mihne z otevřených dveří 23 stín ženštiny, jež v noci oné svůj prodávala stud, a oko její nyní v pláči tone, neb pro život víc nežli studu třeba jest chleba... A jiný prchá odjinud, než probudí se doma jeho žena, jež v hlubokém snu pohřížena snad o té chvíli právě sní, jak jednou klečel před ní v touze a při písni, jíž jásal drozd, on sám tak seděl s ní, dva oni sami pouze, tak sami byli ve svých snách, když jarní večer kolem táh’ a v srdce jejich štěstím pad’ a láskou v jejich duše – – – – – – – – – – *** Jak mohou lidé spát? a jak ten život hluše a zoufale a pustě kolem táhne a člověk darmo volá a darmo, darmo práhne... Kol to je poušť jen holá a na ty dlouhé, prázné nivy 24 napadá smutek zoufanlivý a nešťastný, kdo pozná, že život není více, než komedie hrozná, kde bolestí a zoufalstvím se chvíce jdou plaché stíny k hrobu od kolébky zoufalým práznem nudných let a kde je hrůzou pomýšlet na příští kostry, vyjevené lebky, jež dosud kolem tebe jdou v plese, tanci, zpívají a jedí, – ó myšlénka, jež zebe a na niž nikde není odpovědi! Co po zapadlém jméně, po prázném, hluchém zvuku, když celý život vyzní v nesouzvuku! Nic nepoví ti méně, nic nepoví ti více, než hrob. A kdo tu ptá se po štěstí, lásce, naději i spáse a v co tu věřit máme na pustém břehu, jenž se s námi láme při každém kroku, který uděláme blíž k hrobu, svému cíli: on odpoví ti krátcekrátce, a přece neodpoví. 25 V té žití sporné hádce víc nevíš dnes, než co jsi včera věděl, když s výčitkou jsi ku obloze hleděl a na zbouřené skráně ruce klad’ – – – – – – – – – – – *** Jak mohou lidé spát? Už na východě vstává jitřního slunce sláva a probouzí se nový den. Snad uzří tebe večer znovu, jak rozchvělý a nekliden v myšlénkách půjdeš ke hřbitovu a zamyslíš se, co dnes asi lidí tam napadalo po široké zemi, co smrt jich zítra sklidí a jak sám dlouho budeš mezi těmi, již na té trudné pouti by vraždili tě rádi a něžně lásku lhou ti. A zatím prchá bezradostné mládí a krutě, lstivě, lítě kdys bezúčelné stáří navštíví tě, kde každý den se ptáš, proč vlastně jsi tu žil, a každý den, když uleháš, 26 bys ku spánku se uložil, se v hrůze musíš ptáti, zda vstaneš ještě jednou zítra ráno, až nový den se vrátí, či bude-li už dokonáno, jak osud zavolá a klidně ležet bude mrtvola, mráz na čele a ku výčitkám otevřená ústa – – – – – – – – – – – Hle, na obloze zardělé růžové světlo vzrůstá. Sen ještě v oku mělkém se stíny mihnou tam a sem. To lid se honí za výdělkem a krušným, trudným zápasem si brání život, který nemá ceny, a v horku, mrazném chladu se pachtí do úpadu lepšího losu hoden, by o den a o chvíli jen déle žil a hloupý život s celou bídou svojí o chvíli prodloužil – co boháč v lepším loži narozený, než člověk chudý, 27 z mozolů bídných lidí, jež sotva život unesou, a boháč vypasený jen tím se baví, jak té své nudy za zády svojí ženy zas na chvíli se zbaví se svojí maitressou – *** Já vím, je v světě krása, já vím, je v světě štěstí, leč srdce mi dnes pomyšlení drásá a nelze na to myslit bez bolesti, co bídy ze všad čiší a život lidský jak vždycky dnem každým poznovu je hrobu bližší. – – – – – – – – – Je den. Je smutně, zoufale a krásně a paprsk slunce jako přítel známý se do světnice mojí usmívá mi a do mé básně i do mé těžké, unavené hlavy se dívá usmívavý a plný záře vlídné, vím, chvílí tou na veský hřbitov shlídne, 28 kam rád bych jedenkrát i já šel kdysi spat na věkův věky. A vlídný, jasný, měkký on klidně dál se do ulice dívá. Hle, tak se rozednívá. Hluk na ulici. Tragedie bolná, jak život velkých měst ji denně podá. Hle, zástup dětí a vřava hlasů zmatených. Kol oken mých, hle, průvod smutný táh’: dva nosiči a v nosítkách kdos třetí. Z nosítek crčí zvolna voda, tak zvolna. Kdo asi uvnitř leží, po životě svém ubohém? Tak jako já snad stál tam na nábřeží dnes v noci... A teď průvod zašel za rohem. – – – – – – – – – – Takový krásný den je, mladý, svěží a na všem úsměv leží. 29 Takové jitro, jako v máji bývá. S úsměvem slunce v okna má se dívá, je krásně širou zemí – – leč ona krása srdce z těla rve mi. – – – – – – – – – – (Psáno ke konci máje r. 1886.)
30