Hochu, kterého jsem potkal ve vratech ústavu Pasteurova.

Bohdan Kaminský

Hochu, kterého jsem potkal ve vratech ústavu Pasteurova.
Za ruku otec tebe ved’, osmahlý sedlák z Bretaně, tys ubohý byl v tváři bled a oči skryl jsi do dlaně a plakal jsi. Tak šel jsi sem, ubohý hochu, chudé dítě, a pokousaný vzteklým psem jsi šel, jak na smrt vedli by tě. A jak jsi prošel mříží vrat, já za tebou se obrátil i soucitem i smutkem jat, jenž pojednou mne zachvátil, a zdálo se mi, lidí všech že bolest malá proti tomu, co tebe, hochu, v úzkostech sem vedlo na práh toho tomudomu... 52 A zdálo se mi, hochu, věř, jak uštvaná a bědná laň, že člověk jak ta plachá zvěř jde životem, jenž číhá naň jak vzteklý pes, že stíhá jej klam, bolest, smutek, věčná bída a neštěstí i beznaděj, jež všecky jeho kroky hlídá. A duši moji prochvěl mráz: nevíme hodiny ni dne, kdy neštěstí, jež hlídá nás, si oběť novou vyhlédne, a žádný krok a žádný den jist není tu. Ó dítě bledé, tak člověk jde tu nekliden a ví, že kdos jej na smrt vede... A než se nadál, hle, už kles’... A já jsem na tě myslil dál, ty, hochu, na tvou rodnou ves a jak jsi sobě s druhy hrál a netušil, jak v příští mžik se celý život rázem zvrátí a že jen strach a pláč a vzlyk za usmívavé dětství dá ti... 53 A bylo mi, tvé na pouti že tmavý stín jde po straně a že mám s hlavy sejmouti před malým hochem z Bretaně, jenž tolik hoře v sobě měl... A jak by stesk mi v duši hodil, já zveselit se neuměl a po Paříži smuten chodil... 54