Za ruku otec tebe ved’,
osmahlý sedlák z Bretaně,
tys ubohý byl v tváři bled
a oči skryl jsi do dlaně
a plakal jsi. Tak šel jsi sem,
ubohý hochu, chudé dítě,
a pokousaný vzteklým psem
jsi šel, jak na smrt vedli by tě.
A jak jsi prošel mříží vrat,
já za tebou se obrátil
i soucitem i smutkem jat,
jenž pojednou mne zachvátil,
a zdálo se mi, lidí všech
že bolest malá proti tomu,
co tebe, hochu, v úzkostech
sem vedlo na práh toho domu...
A zdálo se mi, hochu, věř,
jak uštvaná a bědná laň,
že člověk jak ta plachá zvěř
jde životem, jenž číhá naň
jak vzteklý pes, že stíhá jej
klam, bolest, smutek, věčná bída
a neštěstí i beznaděj,
jež všecky jeho kroky hlídá.
A duši moji prochvěl mráz:
nevíme hodiny ni dne,
kdy neštěstí, jež hlídá nás,
si oběť novou vyhlédne,
a žádný krok a žádný den
jist není tu. Ó dítě bledé,
tak člověk jde tu nekliden
a ví, že kdos jej na smrt vede...
A než se nadál, hle, už kles’...
A já jsem na tě myslil dál,
ty, hochu, na tvou rodnou ves
a jak jsi sobě s druhy hrál
a netušil, jak v příští mžik
se celý život rázem zvrátí
a že jen strach a pláč a vzlyk
za usmívavé dětství dá ti...
A bylo mi, tvé na pouti
že tmavý stín jde po straně
a že mám s hlavy sejmouti
před malým hochem z Bretaně,
jenž tolik hoře v sobě měl...
A jak by stesk mi v duši hodil,
já zveselit se neuměl
a po Paříži smuten chodil...