Vzpomínka.

Vzpomínka.
Ubohé dívky obraz bledý mi časem nedá spát, – co viděl jsem ji naposledy, to jsou dvě léta snad. Šla smutně věsíc mladou hlavu, ji starý otec ved’, tak jako šla by na popravu. Jí bylo šestnáct let. Smrt psána jí už byla v čele, smrt, konec všeho už. Své dítě, k pláči zhubenělé, ved’ zvolna starý muž. Takový krásný den byl v máji, takový slunný den... Dnes ještě slunce zahřívá ji, jak bude zítra jen? 32 A od té chvíle v duši tkví mi stesk smutných očí dvou: – s pohledy k zemi upřenými dva stíny mlčky jdou. A stále vidím, jak ji vede, a lítost v duši mám, na sestru svoji, dítě bledé, si v hoři vzpomínám. Ó já to vím, v té jara kráse, když člověk je tak mlád, jak těžko, těžko umírá se a jak by zůstal rád... Ó vím, i tato dívka malá, než tlukot srdce ztich’, že těžko asi umírala v šestnácti letech svých. A proto i k té dívce cizí mi soucit v duši pad’, a její obraz nevymizí mi z duše nikdy snad. 33