Psáno mezi tím, co jsem si vyřezával svou postel.
V svém ústraní, kde nenajde mne svět,
se chýlím nad svou prací.
Svět celý kouzla tolik nechová,
co najdeš v tichém klíně domovadomova.
A staré vzpomínky se v duši vrací...
Ach, to je dlouhá, dlouhá řada let,
co doma tak jsem v dílně naší stával,
když duší mou se nesly mlhavě
sny o štěstí a touhy po slávě,
kdy mezi prací úkradkem jsem psával
své první verše... Potom do světa
mne hnala touha, do daleka někam,
kde růže slávy, vavřín rozkvetá,
kde básníkům laur na čelo se klade...
A zatím prchlo žití jaro mladé
a zvolna trudné jeseně se lekám.
Ty všecky zápasy a oběti,
88
jež čekaly mne venku,
to všecko nadšení, jež posvětí
trud života v tom boji za myšlenku, –
snad marným bylo vše. – Hle, sláva trudná,
když jenom hořkost zbyla srdce u dna,
když za všechno, co v životě jsem přestál,
ten život za to nestál.
*
A duší táhne roků řada dlouhá,
ty první illuse, ta první touha –
ó bláhové ty děcko!
A dnes, to bůh ví, proč se stále vtírá
v mé myšlénky verš jeden ze Shakespeara:
– Být připraven, toť všecko!
*
Když podzim nastane, rád vždycky znova
se vrátím do Sychrova
a šťasten jsem v tom tichém našem domě,
vyhledám dláta, jež tu zbyla po mně
z mých mladých let –
zde o životě nechci přemýšlet,
dám výhost knize, ležet nechám péra,
dám výhost světu, vezmu svoje dláta
a hodina jak za hodinou chvátá,
den ubíhá mi z rána do večera –
a hle, mně v srdci se tu uhostí
ten pocit, jejž svět celý tobě nedá:
89
ten pocit tiché, klidné radosti
nad prací svou.
A daleko kdes, běda,
tvé jméno třeba blátem smýká se,
jak vlci hladoví tam škrtí, rdousí
se s druhem druh, svou čest i jméno rvou si
ve malicherném, nízkém zápase
a zákeřně, jak je snad právem války,
druh druha dáví v literárním boji.
...Ni ohlasu sem nedoletí z dálky:
já gothickou si řežu postel svojisvoji.
*
Mně pozdrav někdo z dálky posílá:
výstřižek z novin, rudě zatržený...
Ne, děkuji ti, duše rozmilá!
Ať chvála je to, nemá pro mne ceny,
ať pamflet je to nebo kritika –
zde, příteli, se nic mne netýká,
čím jsem, tím jsem, být nechci jinačí.
Ať chvála, hana, – vytiskne se lehce,
však čísti vše, – ne, věru se mi nechce
a ku štěstí mi tady postačí,
když v podzim teď – ach, podzim krásný jest,
byť smutek dřímal na těch ladech holých –
po práci své se večer projdu v polích
a domů jdu za tiché záře hvězd...
90
Ó otče můj, mé srdce nyní tuší,
proč s celou svojí duší
jsi práci posvětil svůj život celý,
proč dílna tvá ti celým světem byla,
proč, když se hodina tvá přiblížila,
se oči tvoje klidně uzavřely
v ten večer života, když jeho úkol
byl vykonán. A my jsme stáli vůkol –
hle, v poctivosti zbělely tvé vlasy
a třeba starost mnohá ulehla si
na čelo tvé, – ó trud a starost mnohá! –
tou vírou v boha
přec večer tvůj byl plný souzvuku.
Za sebou maje celý život práce,
jež ze všech trudů vyléčí,
tak, hlavu na stranu, jen vzdech’ jsi krátce,
a jak jsi žil, tak tiše, bez hluku
jsi usnul, jako usne malé děcko,
ó štěstí největší,
tak žít, tak umřít, tiše, bez řečí –
být připraven, toť všecko!
*
Já dřív dnes od práce jsem vyšel ven.
Takový krásný, podzimní byl den,
takový slunečný a plný něhy
a plný vlídnosti, jež duši jímá.
Na Krkonoše padly první sněhy,
tam zapadla už zima.
91
Jdu alejí, kol v podzimní té kráse
široko vůkol v dálku rozvírá se
můj rodný kraj... S ním já jsem celý srost’,
své dětství prožil jsem tu, věk svůj mladý –
na vše to zašlé, zašlé v minulost
mně každá stezka připomíná tady.
Sychrovský zámek i ta panská pole,
ty Trosky v dálce, zasněžené hory,
stráň Ještěda, ty vísky pod ním dole,
ty procházky, ta cesta do obory,
ten každý strom, z dob dětství mile známý,
vše ke mně mluví, všechno vzpomíná mi
na vše, co bylo, bylo i co není
i co být mohlo... Hledím v zamyšlení
v ta dlouhá pole, stráně, háje, svahy –
takové ticho kol, v něm celý tone
v červánků záři kraj můj rodný, drahý.
...Já nevím, nač jsem myslil v chvíli oné,
kam touhy mé i myšlénky mé spěly,
já jenom vím, v to ticho neobsáhlé,
jež v dálku zatopilo obzor celý,
tón dissonance že se ozval náhle,
jenž vzbudil mne a dosud v nitru zní mi.
Německý správčí v polích k píli větší
tam klením pobízel a cizí řečí
a slovy hněvivými
lid zaleklý a chudý. Český lid.
...A ticho bylo zas v tom kraji celém.
92
Já šel jsem domů se schýleným čelem.
Kol v přírodě i v lidech mrtvý klid.
*
Hle návštěva! Já ustal ve práci.
Přiběhla ke mně drobotina malá,
s Miroušem Vláďa, dva ti čtveráci
i s Miluškou. Hle, ta mi vzpomínala,
že včera slíbil jsem jít s nimi dnes
do lesa na hříbky. Té drobné chase
je těžko odříci. Mne chytila se
a tedy jdeme, prohledáme les,
houštinu každou, každé místo známé
a, jaký jásot! hříbky nalézáme,
jež Miluška si béře do klína.
Sta otázek mi havěť drobná klade,
na tisíc věcí chvatem vzpomíná –
nestačíš odpovídat chase mladé.
Co divných záhad se jim v duši rojí!
„A strýčku, pověz, ty jsi pořád sám?
Když strýčkem jsi, kde tetičku máš svoji?“
Co, rcete, všetečce té říci mám?
Jen mlčky pohladím jí vlasy, líčka –
a netušily dobré, milé děti,
proč strýček náhle přestal dováděti,
co táhlo hlavou zamlklého strýčka,.....
*
Zas hbitě v rukou kmitají se dláta
a jak den za dnem chvátá
93
a jak den za dnem kratší,
mně ke štěstí to stačí,
že práce má mne tiše zveselí
a – mhy co zatím lehly po všem kraji –
zde pod rukou mi chvatem přibývají
gothické řezby na mé posteli.
A jak ty řezby pod mým dlátem rostou,
ó přejte mi tu radost moji prostou:
když klidně mohli mi mé verše ubit,
svou postelí se aspoň mohu chlubit.
V ní kéž bych vždycky klidně mohl spát,
v ní spánek nikdy kéž mi není mukou –
ji celou jsem si vlastní zrobil rukou,
jeť prací mou, mých rukou i mých dlát!
*
A zítra tedy znovu, s novou chutí
zde z toho ticha,
jež mírem v duši dýchá,
tam do světa, kde není oddechnutí,
kde v pochybnostech o myšlénku svoji
sám s sebou musíš rvát se,
kde všecko nadšení, kde všecka práce
kams bez ohlasu zapadá v tom boji,
kde čest i práci svou, své jméno rvou si,
kde bratr bratra rdousí,
kde přítel druha dáví,
kde místo nadšení jen vášně zbyly –
94
Bud’ zdráv můj domove, můj druhu milý,
vy tiché samoty mi buďte zdrávy!
*
A život vířit bude věčně dál
a věčně lidé zápasiti budou
za skývu chleba chudou
a jindy za svůj hrdý ideál.
A jedni padnou dřív než dojdou cíle –
a nikdo neví hodiny ni chvíle.
A pro každého přijde chvilka jednou,
kdy stíny smrti na čelo si sednou,
kdy hlava tone v závrati
a oko matné kol jen stíny vidí
a člověk odchází, tam, odkud z lidí
se nikdo nikdy nevrátí.
A přijde chvíle – snad za řadu let,
či dřív či pozděj’, nikdo, nikdo neví –
až u mé postele se Ona zjeví –:
kdo ruku moji stiskne naposled,
v té chvíli
kdo nade mnou se potom v lásce schýlí,
kdo laskavými slovy,
že měl mne rád,
ó kdo mi, kdo mi poví,
až hodina má přijde jedenkrát?...
Však než ty stíny kolem budou vzrůstat,
chci zatím žít, chci věren sobě zůstat,
dát lásku tam, kde srdce lásku tuší,
95
chci do svých písní vyzpívat svou duši,
chci zatím žít, jít za myšlénkou svojí,
chci stát, kam život postaví mne v boji –
necouvnout, jako postrašené děcko!
Být člověkem, být bohu práv i lidem,
v tvář životu i smrti hledět s klidem, –
být připraven, toť všecko!
96