Moře.

Moře. Beneši Knüpferovi.
Nad psacím stolkem mým, hle, moje pýcha: to Vaše moře v sny mé hudbou dýchá. Na vlnách Nymfa v dovádivém reji, hle, kterak svítí bílá ruka její! Dva satyrové hledí se skaliska, zrak touhou plane, oko žárem blýská. Svit slunce nekonečnou dálí hrá si v té symfonii života i krásy. V těch vlnách zelenavých v širé dáli, v tom nekonečnu života ruch stálý. V můj pokoj tichý píseň moře zpívá, v mé duši zní ta píseň věčně živá. A duší mou když starosti se valí, tu cítím, jak jsem před věčností malý, 97 Jak malicherným je to lidské hoře, kde o věčnosti mluví k tobě moře. Ó slyš, co zpívá... Naslouchám – a vždycky usmířen dívám se v ten život lidský. U moře člověk bohu vždy je bližším – v své duši stále píseň moře slyším. Zdráv buďte, příteli! V mé sny a dumy to vaše moře z hluboka mi šumí... 98