Dojem z cest.
Smutnou plání jižních Uher
jel jsem v parném létě:
jedeš, jedeš, teskný pocit
smutku obemkne tě.
Tíživý a dusný pocit
do duše ti sedne,
není, kde bys utkvěl zrakem
v poušti nedohledné.
Jedeš, jedeš, smutno, prázno,
nikde stromu není,
celá puszta široširá
jako po vymření.
Žhavé slunce červencové
chudou trávu pálí,
bez konce a beze změny
step se táhne v dáli.
55
Beze zvuku, bez života,
bez stínu a vísky
s nekonečnem splývá kdesi
v mlhách obzor nízký.
Němá, hluchá, jednotvárná,
nekonečná lada:
jedeš, jedeš, smutek žhavý
v tesknou duši padá...
Díval jsem se na ty dálky
strnulé a sprahlé
a proč, nevím, oči mlhou
zalily se náhle.
Bylo mi, že zde v té poušti
po tom kraji českém,
po těch našich horách v dálce
že bych umřel steskem...
56