Vzpomínka z Lublaně.
Z Lublaně bílé,
kde pod námi se chvěla země,
si vzpomínám té jedné chvíle,
kdy temně
to zahučelo pod námi
a zem se třásla pod nohou.
V úzkosti, která omámí,
já Lublaní šel ubohou,
kde v základech se zachvívaly domy
a muži trnuli a naříkaly ženy,
a zoufalý a vyděšený
lid rukama jen lomí
a naříká a kvílí.
A v příští chvíli
zas nový hukot táhlý
a nový náraz pod zemí,
že noha vrávorá a stane
a člověk, jejž strach pojal náhlý,
jsa roveň zvěři štvané,
57
tu hrůzou oněmí.
A pod zemí bouř nová ozve se
a při tom novém otřese
vše v zmatku prchá kolem puklých zdí, –
ó běda, kdo se opozdí!
To byla chvíle zoufalá a hrozná,
kdy strach vše chvátí,
kdy nevěda, co příští chvíle dá ti,
se chvěješ hrůzou a kdy člověk pozná,
jak zoufale je malý
oproti moci oné strašlivé,
jež z dálky bouří temně
a s hukotem se blíž a blíže valí
a otřásá teď útrobami země,
jak druhdy v Ninive.
– – – – – – – – –
Já k svému srdci sáh’
a řekl jsem si v této chvíli bědné,
že jako v země útrobách,
i v lidské duši
spí bouře krutá, již kdo sotva tuší,
než jednou zalomcuje nitrem tvým,
než bolest srdce vyvře zoufalstvím...
Spí utajena třeba dlouhá léta,
že o ní sotva víme.
Tam třeba roky dříme
a najednou v té chvíli jedné
se zvedne,
58
když člověk ani netuší,
a jako bouře zaburácí do duší
všech, kdo v té chvíli zoufalství jsou sami.
A bouře chvěje srdce hlubinami,
že po míru je veta,
a co jsi léta stavěl, rázem smetá
a rázem přehluší
tvůj výkřik zoufalý...
A co jsi chtěl, tvé sny i tvoji práci,
vše rázem rozvalí,
vše najednou ti kácí,
i duše mír, ten vytoužený létyléty,
i všecky naděje
i celý život kletý.
Tak v hlubinách se bolest zachvěje
a ze všeho tu pro památku chudou
jen trosky sotva zbudou...
59